Podnikatelská etika | Petr Čaník

Platová diskriminace žen: Realita nebo jen nafouknutá bublina?

Diskriminace na základě pohlaví

V úterý (11.12.2007) běžel na ČT24 v pořadu Před půlnocí rozhovor s europoslankyní za KSČM Věrou Flasarovou. Celý pořad se točil kolem ústředního tématu Ženy a jejich práva.

„Postavení žen a mužů v české společnosti – je nebo není stejné? Podle Gender Studies mají ženy těžší přístup k zaměstnání, hůře se dostávají do řídících pozic, existují platové rozdíly, a to i na stejných pozicích ve stejných firmách. A koneckonců ČR jako jedna z mála členských zemí EU stále nemá přijatý antidiskriminační zákon. Jaké máme tedy v této oblasti postavení v rámci EU? Nejen o tom bude hovořit host úterního pořadu Před půlnocí, europoslankyně za KSČM Věra Flasarová, která je členkou Výboru pro práva žen a rovné příležitosti Evropského parlamentu.“ (zdroj: ČT24: Před půlnocí: Ženy a jejich práva)

Nevím, s některými věcmi nemohu nesouhlasit, ale jinak mi celá tato debata vyzněla tak nějak „uměle“; mimochodem stejně jako řada jiných věcí kolem gender. Nemohu si pomoci. Ano, ženy i muži by měli mít a musí mít ve společnosti rovné příležitosti; také mě štve diskriminace – stav, kdy člověk není posuzován podle svých kvalit, ale podle zažitých předsudků či příslušnosti k nějaké skupině. Ale nemohu se zbavit dojmu, že kolem toho fenoménu se nabalilo tolik zbytečných věcí a spousta ideologického balastu; a nepíši to jen proto, že jsem muž. Je tolik věcí, ke kterým se musí citlivě přistupovat – zavést/nezavést kvóty? Přistoupit na pozitivní diskriminaci? A znovu: nepíši to „jen“ proto, že jsem muž.

Jak vážným tématem je platová diskriminace žen?

V rámci Podnikatelské etiky (vyučované na VŠE Praha) se studenty vždy zabrousíme do oblasti platové diskriminace žen. Existuje v České republice? Neexistuje? Je rozdílnost v platech nějak rozumně zdůvodnitelná nebo jde opravdu jen o čistou diskriminaci na základě pohlaví? Pokud taková diskriminace existuje, pak v jaké míře a jak se k ní postavit? Jak ji řešit? Jaké jsou rozdíly v diskriminaci podle pohlaví v různých částech Evropy a světa? To jsou základní otázky, o kterých se snažíme společně diskutovat. Informace o rozdělení příjmů může dnes už člověk najít na více místech. Osobně doporučuji například tyto:

– Analýza mezd – včetně základní analýzy 4.8 Mzdy podle pohlaví

– Průměrné hrubé měsíční mzdy v letech 2000 – 2006 v třídění podle hlavních tříd KZAM a pohlaví zaměstnanců

– Průměrné hrubé měsíční mzdy v letech 2000 – 2006 v třídění podle vzdělání a pohlaví zaměstnanců

– Průměrné hrubé měsíční mzdy v letech 2000 – 2006 v třídění podle věku a pohlaví zaměstnanců

O víkendu jsem si pročítal pár zajímavých textů kolem platové diskriminace žen. Mezi jinými i ten ve Finančních novinách: Jsou ženy platově diskriminovány? Zaujal mě v něm výzkum, který na podzim letošního roku publikoval Oleksandr Stupnytskyy. Ve výzkumu Struktura rozdílů ve výdělcích mužů a žen v managementu došel k zajímavým výsledkům.

„… dostáváme se na výdělkový rozdíl 17 procent v podnikatelské sféře a tři procenta v nepodnikatelské. Tuto část charakterizuje Stupnytskyy jako nevysvětlitelnou. Platová diskriminace žen tedy existuje a je výrazně vyšší v podnikatelské sféře. Jinak se vyskytuje uvnitř odvětví i mezi nimi, přičemž největší je v obchodě, ubytování a finančním zprostředkování. Stejně tak najdeme diskriminaci v jednotlivých firmách i mezi firmami navzájem. Časové srovnání ukázalo, že nevysvětlitelný výdělkový rozdíl byl v letech 2000 a 2005 zhruba stejný, změnila se však jeho struktura. K nárůstu došlo v malých firmách, na vyšších úrovních řízení a v odvětvích ubytování a stravování, k poklesu naopak v odvětvích zemědělství, stavebnictví, doprava, nemovitosti a podnikatelské činnosti.“ (zdroj: Finanční noviny: Jsou ženy platově diskriminovány?)

Je to poprvé, co vidím nějaká exaktnější data o platové diskriminaci žen, resp. o té části rozdílu v platech mezi muži a ženami, která by odpovídala diskriminaci podle pohlaví. Nemůžeme prostě a jednoduše vycházet z pouhých dat Českého statistického úřadu (viz výše), ale je třeba tato data očistit o vysvětlitelné a zdůvodnitelné rozdíly. To, co následně zbyde, je možné nazvat nevysvětlitelným platovým rozdílem – platovou diskriminací. Zajímavé studie.

Rozložení výdělkového rozdílu v managementu v procentech

Jak se díváte na platovou diskriminaci vy? Jsou rozdíly v platech opodstatněné? Má muž na stejné pozici dostávat vyšší plat než žena? Rád uslyším Váš názor.

Podniková kultura: možnosti a limity její změny

Podniková kultura

Termín podniková kultura se začíná čím dál tím častěji skloňovat ve stále více oborech… a pádech. Svou nezastupitelnou a důležitou roli v tom sehrává uvědomění si důležitosti lidského kapitálu v růstu konkurenceschopnosti jednotlivých firem. Své samozřejmě udělá i určitá módnost a následný hype kolem tohoto fenoménu; základem však stále zůstává opodstatněnost budování a zlepšování firemního prostředí – podnikové kultury.

Podnikovou kulturou rozumíme „vzorec základních a rozhodujících představ, které určitá skupina nalezla či vytvořila, odkryla a rozvinula, v rámci nichž se naučila zvládat problémy vnější adaptace a vnitřní integrace a které se tak osvědčily, že jsou chápány jako všeobecně platné. Noví členové organizace je mají pokud možno zvládat, ztotožnit se s nimi a jednat podle nich“ (Bedrnová, E., 1998:467). Jak už ze samotného pojmu vyplývá, jde o specifickou podobu kultury. Nachází se uvnitř většího kulturního celku (národní kultura). Definice podnikové kultury se významově kryje s obecnou definicí kultury.

Ve své podstatě jde tedy o jakousi atmosféru a klima v podniku. Toto klima (podniková kultura) nevzniká ve vzduchoprázdnu. Je ovlivněna řadou faktorů a stejně tak působí a ovlivňuje budoucí události – úspěšnost, efektivnost, možné problémy a postihy, které mohou firmu potkat apod. Právě proto si zaslouží naši pozornost; především pak pozornost managementu.

Příklad: Neochota komunikovat se zákazníky, nepříjemné chování personálu, obcházení základních zásad slušného chování – to vše (coby projevy podnikové kultury) v delším časovém období ovlivní ochotu zákazníků spolupracovat s konkrétní firmou, a to se v konečném důsledku podepíše na úspěchu dané firmy.

Podniková kultura, identita a image

V podnikové praxi se vedle sebe často objevují, zaměňují a málokdy rozdělují pojmy podniková kultura, podniková identita a podniková image. Podniková identita je především záležitostí majitelů a managementu podniku. Ti, v rámci svých možností a kompetencí, určují pro další řízení podniku to nejpodstatnější – poslání, cíle, koncepci, ale také zásady, normy a hodnoty jeho veškeré činnosti. Jde o stav, jehož podnikatelský subjekt chce dosáhnout. Snaží se tím o specifičnost, originalitu, nalezení konkurenční výhody vůči obdobně orientovaným podnikům. Podniková kultura je pak skutečně dosažený stav. Je „reálným fungováním (praktickou realizací) podnikové identity mezi zaměstnanci.“ (Foret, M., 1999:67) Je to výsledek vznikající spolupůsobením implementace podnikové identity a toho, co do podniku přinášejí jednotliví pracovníci. Image podniku je to, co představuje a jak je vnímána podniková identita a kultura vně podniku. Podnik si tak může v očích veřejnosti pěstovat image jak pozitivní, tak negativní. Termíny podniková kultura, identita a image tedy rozlišujeme skutečný stav (stav, který je) od stavu, který chceme a od toho, jak nás vidí naše okolí.

Možnosti a limity změny podnikové kultury

Podnikovou kulturu můžeme dle E. H. Scheina rozčlenit do tří základních úrovní (cit. dle Nový, I., 1996):
1. systém symbolů;
2. sociální normy a standardy jednání;
3. základní představy a východiska.

1. Systém symbolů

Představuje vše, co viditelně působí na osoby uvnitř i vně podniku. Tyto symboly jsou ovlivnitelné, vědomé a lze je vnímat zrakem, sluchem, čichem. Příklad: symboly v podobě loga firmy, vybavení WC atd.

2. Sociální normy a standardy jednání

Jsou částečně vědomé a zčásti ovlivnitelné. Jde například o zásady, pravidla, vyjádření podnikové ideologie apod.

3. Základní představy a východiska

Vznikají spontánně a jsou více méně nevědomé a neviditelné. „Představy jsou vždy individuálně odlišné. Jsou závislé na věku, dosavadních zkušenostech životních i pracovních, na odborném zaměření i na dosaženém stupni vzdělání, na rodinné výchově, na vrozených vlastnostech osobnosti (vlohy, temperament), na rodinném zázemí apod.“ (Veber, J., 2000:633)

Jaké jsou tedy možnosti zlepšit podnikovou kulturu? Pro nás bude relevantní obzvlášť 2. a 3. úroveň podnikové kultury, a to: sociální normy a standardy jednání a základní představy a východiska. Právě zlepšování těchto dvou oblastí je totiž nejhůře proveditelné. Je to zcela logické. Při jakýchkoli změnách podnikové kultury je nejsnadněji měnitelná úroveň 1 – systém symbolů. Horší už je to se změnou sociálních norem a standardů jednání. Nejhůře měnit (pokud vůbec) lze základní představy a východiska.

V praxi se setkáváme se třemi rozdílnými pohledy na to, do jaké míry a jak lze měnit podnikovou kulturu (Bedrnová, E., 1998):
– kulturní inženýři;
– kulturalisté;
– korekce stávajícího kursu.

Kulturní inženýři

Dle jejich názoru je možné podnikovou kulturu cílevědomě měnit a přetvářet. Tento myšlenkový směr by se dal označit takovými pojmy jako: revoluční, mechanistický, technokratický atd.

Kulturalisté

Podnikovou kulturu dle jejich názorů nelze libovolně měnit – kultura má své zákonitosti, svou historii. Kulturalisté jsou zastánci evolučního přístupu.

Korekce stávajícího kursu

Jde o kompromis mezi kulturními inženýry a kulturalisty. Dle tohoto myšlenkového proudu není možné podnikovou kulturu změnit ze dne na den. Nelze jednoduše vykonstruovat ideální podnikovou kulturu a tu pak systematicky vytvářet. Tento proud však připouští, že určité prvky podnikové kultury přehodnotit a měnit lze.

Ke kterému z uvedených směrů se přikláníte Vy osobně? Jak je možné zlepšovat podnikové klima? Je to vůbec potřeba? Máte nějaké zajímavé tipy? Jak na to bez zbytečného moralizování a vytváření „Dušínovské atmosféry“? Rád uslyším Vaše osobní názory a zkušenosti.

Použitá literatura

Bedrnová, E., Nový, I. a kolektiv: Psychologie a sociologie řízení. Praha, Management Press 1998.

Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Nový, I. a kolektiv: Interkulturální management (Lidé, kultura a management). Praha, Grada Publishing 1996.

Veber, J. a kolektiv: Management (Základy – prosperita – globalizace). Praha, Management Press 2000.

Elektrárna Prunéřov jako mediální tahák: Interview s Jiřím Tutterem, ředitelem české pobočky Greenpeace

Elektrárna Prunéřov

V posledních hodinách o sobě opět dali vědět aktivisté ekologické organizace Greenpeace. Na tomto blogu vám přinášíme rozhovor s Jiřím Tutterem, ředitelem české pobočky Greenpeace. Interview jsme zcela logicky směřovali k aktuální protestní kampani v elektrárně Prunéřov.

„Greenpeace je celosvětová ekologická organizace zabývající se propagací ochrany životního prostředí. Organizace má dnes více jak 3 miliony členů ve 39 zemích světa. Organizace je, podle svých slov, apolitická a finančně nezávislá na vládách a korporacích ve světě.

Greenpeace bojuje například proti vybíjení mláďat tuleňů pro jejich kůži, lovu velryb, jaderným elektrárnám, ukládání radioaktivního odpadu do oceánu, kácení deštných pralesů, pěstování geneticky modifikovaných rostlin, zamořování prostředí toxickými látkami a dalším věcem.

Greenpeace bývá často svými oponenty kritizována za to, že její protesty jsou údajně zbytečné nebo přehnané a že prý problémy, proti kterým protestuje, údajně zveličuje.“ (zdroj: Wikipedia.cz: Greenpeace)

Jaký je hlavní cíl vašeho protestu v Prunéřově?

Upozornit veřejnost i politiky, že i Česká republika je spoluodpovědná za globální změny klimatu; a osudy lidí jinde. A přijetí oné spoluodpovědnosti by nestálo ani „propagované“ snížení životní úrovně.

Jaké jsou vaše požadavky k vedení elektrárny Prunéřov?

Naše požadavky jsou směřovány spíše na politickou scénu. Chceme, aby přestala donekonečna opakovat mantru o „naivitě“ těch, co požadují větší energetickou účinnost a postupné budování alternativních zdrojů.

Jak proběhl „zábor“ komínu? Vše v pořádku?

Zábor komínu proběhl hladce.

Nejde jen o zbytečný hazard? Není snad současné odsiření dostatečné? Je situace skutečně tak „horká“? Nejste příliš přísní na podniky? Nezlepšili své chování k životnímu prostředí v posledních letech dostatečně?

Jednak, pokud člověk stojí za svým názorem, měl by být ochoten i přijmout akceptovatelnou míru rizika. To jsme udělali. Všichni lezci jsou zkušení a školení. Bezpečnost je hlavním pro posuzování nástupu, setrvání i sestupu při takových aktivitách.

Odsiření nemá nic společného s emisemi CO2.

Jistě, některé podniky chování zlepšily. Za daných okolností – naléhavost řešení problému emisí z pohledu změn klimatu – ale není jejich objektivní péče o jejich hlavní cíl (růst hodnoty firmy) dostatečným nástrojem k řešení problému, které je přesahují. Nemyslí si to jen Greenpeace, ale dokonce i velké globální korporace, jejich jména jsou na webu.

V jedné z reakcí ve Vrcholové knize zazněla myšlenka, že „protestování je přeci v zásadě bezzubé, vytváří pouze jakýsi nátlak, jehož výsledek je víc než pochybný.“ Jak hodnotíte tedy Vy osobně tyto protesty Greenpeace? Přinášejí dlouhodobě něco pozitivního nebo jsou to jen „výkřiky do ticha“ nebo dokonce akce s kontraproduktivními důsledky?

Protestování je ten jediný nástroj, který každý má, pokud nesouhlasí s oficiálním (nikoli nezbytně převažujícím) názorem v daném oboru. Nejhorší je neprotestovat. Nejhorší je letargie, stejně jako nekonečné tlachání. Jsou situace, kdy čas na tlachání vypršel. Až se bude vaše auto řítit z kopce bez brzd, sotva budete uvažovat s řidičem, jestli by nebylo lepší počkat, co na ty brzdy řeknou v servisu.

Nemusí vůbec být kontraproduktivní, pokud auditorium není nekonečně konzervativní a nepodléhá falešné interpretaci toho, co je a není „slušné“. Známe přece hodně „slušně“ vychovaných, ze kterých šaty udělaly člověka. Naopak, pokud je protest proveden správně, má sílu motivovat, inspirovat, připojit.

Ve svých prohlášeních médiím Greenpeace uvádí: „Cílem [tohoto protestu v Prunéřově] je navázat diskusi s politiky a případně i s prezidentem (Václavem) Klausem, jehož postoj ke globálnímu oteplování je všeobecně známý. Chceme poukázat neefektivní spalování uhlí v zastaralých tepelných elektrárnách a nabídnout alternativní řešení.“ Jaké jsou tedy ony alternativy?

1. Energetická účinnost.
2. Biomasa.
3. Dočasně více plynu.
4. A hlavně po celou dobu: věda, výzkum, věda, výzkum, výzkum… (ovšem nikoli jaderný).

V současné době probíhá v Bali dvoutýdenní vyjednávání o klimatu. Jaký výsledek jednání v Bali byste uvítali?

Závazné limity a termíny.

Na svém webu uvádíte: „Pokud chceme zabránit nejhorším dopadům klimatických změn v planetárním měřítku, průmyslové země včetně ČR by měly snížit emise CO2 do roku 2012 o 30% hodnoty v roce 1990. Do roku 2050 je pak třeba dosáhnout snížení globálních emisí až o 50%, což znamená v průmyslových zemích redukci až 80%.“ Je to vůbec reálné a potřebné? Nezaplatí se tím příliš vysoká cena (dopad na ekonomiku apod.)?

Tak otázka (o reálnosti) nestojí. Dnes již nehovoříme o tom, zda (s jedinou, opravdu, opravdu zvláštní výjimkou), ale kdy. Čekat na smrt pacienta, abychom se co nejdříve z pitvy dozvěděli, na co vlastně umřel, je ovšem také cestou k dobrání se pravdy. Stačí k tomu dostatečně dlouho diskutovat, diskutovat, diskutovat, ale hlavně nekonat a neprotestovat.

Dtto o penězích. Indiáni to řekli jasně: „Až pokácíme poslední strom, až otrávíme poslední řeku, až ulovíme poslední rybu, teprve potom přijdeme na to, že peníze se jíst nedají.“

Co považujete za největší úspěchy Greenpeace celosvětově a v České republice?

Že díky jim [Greenpeace] se vynesly na světlo, řešily, vyřešily a řeší velké problémy jako vyhubení druhů, jaderný odpad apod. Jinak by zůstaly nepoznané a dnes bychom na tom byli ještě podstatně hůře.

Je něco, v čem by se mohla Greenpeace zlepšit?

Určitě, ve všem.

Děkuji Vám za rozhovor.

Bezpečné hračky: Nová značka zařazená do programu Česká kvalita

Bezpečné hračky

V poslední době se stále častěji pozornost médií i spotřebitelů zaměřuje na kvalitu a bezpečnost hraček. Ne nadarmo, výrobky pro děti, které mají zcela specifický přístup k vyráběným produktům, vyžadují o to pečlivější volbu materiálů a dalších vlastností, které mohou zvýšit riziko úrazu či poškození zdraví. Přece jen: kolik dospělých spotřebitelů ožužlává své „hračky“ – telefonem počínaje a plazmou konče?

V době, kdy jsou stále častěji medializovány kauzy kolem nebezpečných hraček z Číny, situace kolem parazitování na značce CE či p roblémy s hračkami společnosti Mattel, se v českých médiích objevuje jedno z možných řešení – projekt Bezpečné hračky.

„Projekt „Bezpečné hračky“, přináší vhodné řešení pro výrobce a obchodníky, kteří mají zájem o skutečně pečlivé posouzení výrobku z hlediska všech možných rizik. Zakoupení výrobku, který je nositelem značky „Bezpečné hračky“ je pro konečného spotřebitele dobrou volbou a zárukou bezpečnosti garantovanou certifikací kompetentním pracovištěm. Trvalý dozor nad kvalitou a bezpečností výrobku po celou dobu jeho uvádění na trh poskytuje vysokou míru jistoty, že hračka nezpůsobí přechodné či trvalé poškození zdraví dítěte.“ (zdroj: Institut pro testování a certifikaci)

Certifikační systém Bezpečné hračky byl vytvořen Italským institutem pro bezpečnost hraček. V České republice (a potažmo ve střední Evropě) je implementován prostřednictvím zlínského Institutu pro testování a certifikaci, a.s.

Velkou výhodou značky „Bezpečné hračky“ je dlouhodobé testování kvality. Značka byla včera zařazena do programu Česká kvalita, který spadá pod ministerstvo průmyslu a obchodu. (zdroj: LN: Nové logo označí bezpečné hračky)

Zařazení do programu Česká kvalita má svůj smysl a váhu. Tento program jako jediný v ČR totiž „garantuje zákazníkům nezávislé ověření kvality výrobku či služby akreditovanou zkušebnou, průběžnou kontrolu dodržování kvality a kontrolu spokojenosti zákazníků“. (zdroj: BusinessInfo.cz: Nové značky v Programu Česká kvalita – Bezpečné hračky a Certifikované služby IT) V současné doběje součástí programu Česká kvalita bezmála 20 projektů; mezi jinými i Ekologicky šetrný výrobek či CZECH MADE.

Výrobky (tj. hračky definované Směrnicí Rady 88/378/EEC), které byly řádně otestovány, následně certifikovány značkou Bezpečné hračky a nadále je kontrolován jejich soulad s uděleným certifikátem, jsou označeny symbolem dětského kousátka:

Bezpečné hračky - značka

Věřme, že tato značka splní svůj účel, zpřehlední a zjednoduší zákazníkům výběr a v konečném důsledku povede k celkovému zlepšení na trhu hraček.

Co si o tomto certifikátu myslíte vy? Myslíte, že značka „Bezpečné hračky“ má svůj smysl a lidé na něj budou reagovat kladně? Koupili byste hračku s labelem „Bezpečné hračky“, i když bude (přiměřeně) dražší?

Sexismus: Je 20 vteřin opravdu diskriminujících?

Káva v kavárně

Na blogu o podnikatelské etice Chrise MacDonalda před nedávnem vyšel článek s výmluvným názvem: Sexism in Coffee Shops (Sexismus v restauracích). Chris MacDonald se v něm zabývá nedávno vydanou studií Ladies First? A Field Study of Discrimination in Coffee Shops (.pdf 372 KB), kterou vypracovala Caitlin Knowles Myers a její kolegové Marcus Bellows, Hiba Fakhoury, Douglas Hale, Alexander Hall a Kaitlin Ofman.

O co v této studii jde? Caitlin Knowles Myers se ve svém terénním výzkumu snažila zjistit, zda dochází k diskriminaci ve vztahu obchodník a klient. Konkrétně zjišťovala rozdílnost v přístupu obsluhy při objednávání kávy v restauracích (coffee shops). Závěry studie poukazují na to, že ve zkoumaném vzorku (8 restaurací v Bostonu) byly objeveny diskriminační prvky při tom, jak rychle jsou obsluhovány různé skupiny zákazníků. Šlo o to, že:

„Muži dostávají svou kávu o 20 vteřin dříve než ženy. Lidé s černou pletí pak čekají déle než ti s bílou, mladí čekají déle než starší lidé, a nehezcí déle než pěkní lidé.“ (Zdroj: Slate.com: Waiting for Good Joe)

Úsměvné? Na můj vkus ano. Celé to pak podtrhuje fakt, že celá studie byla s největší pravděpodobností myšlena smrtelně vážně; nikoliv jako pouhý výzkumný žert. O to více mě pak zarazil Chris MacDonald, který byl schopen se nad celou studií seriózně zamyslet a vyvodit z ní patřičné důsledky. Asi bych měl držet basu, minimálně pak pusu. Ale nedá mi to. Celý výzkum mi nakonec vyznívá spíše jako výsměch a komedie, než jako něco, co má poukázat na skutečnou a závažnou problematiku sexismu, tj. diskriminaci podle pohlaví. Bohužel.

A jaký je Váš názor? Je 20 vteřin nepřiměřeným a trestuhodným časem? Jaké jsou podle Vás závažnější problémy v oblasti diskriminace podle pohlaví?

CE versus CE: Najděte 5 rozdílů, aneb jak se parazituje ve velkém

CE versus CE: Najděte 5 rozdílů anebo jak se parazituje ve velkém

Když se před pár dny dostala do médií zpráva o blízké podobnosti labelu China Export (CE) a Communauté Européenne, resp. Conformité Européenne (CE), docela mě to šokovalo. Šokovalo svou zákeřností. Nechci zde příliš filozofovat nad tím, do jaké míry si lidé při nakupování všímají různých certifikátů a značek kvality (i když anketa na iDNES.cz ukazuje, že si toho při nakupování všímá 2/3 respondentů). Nechci ani tak hovořit o tom, jak se vyrábí „seriózně se tvářející značky“, které si vymýšlejí sami výrobci a splňují nám tak náš český sen. Jde mi o samotný fakt, že někdo parazituje na zavedené značce CE a tím potažmo parazituje i na důvěře spotřebitelů.

V čem je tedy problém? Některé čínské zboží začalo používat svůj vlastní label CE (aka China Export), který je však nemile podobný léty zavedené značce CE (aka Comunità Europea), která označuje zboží, které splňuje normy Evropské unie. Rozdíl je pouze kosmetický, a to ve vzdálenosti mezi písmeny C a E. Shoda okolností? Nemilá náhoda?

CE versus CE

Jak tedy poznat pravé CE od toho parazitujícího? Řešení je právě v oné vzdálenosti mezi C a E. Ale nalijme si čistého vína. Myslím, že na tu vzdálenost nebude jen tak někdo hledět. A tím ani tak nemyslím spotřebitele, jako spíše některé výrobce. Navíc to pro mě osobně degraduje i samotnou léta budovanou značku CE (viz níže).

Parazitování na pověsti někoho jiného není nic neobvyklého. Můžeme začít od kultovních (a tragikomických) plagiátů typu „PLIMR“ nebo hlášek: „Více proužek, více Adidas“. Své by o tom mohli vyprávět i společnosti Blata, Kofola či Hamé. Parazitování není rozhodně ničím neznámým ani na poli internetu – případy CzechTrade.net nebo Dinseyland.com jsou bohužel jen špičkou ledovce. Snad případ kolem CE versus CE nezůstane bez odezvy.

Co si o tomto problému myslíte vy? Nedalo vám to a podívali jste se, kolik zboží s labelem China Export máte doma?

OSA zareagovala na mé dotazy

Před nedávnem jsem zde psal o situaci, kdy mi napsal Ochranný svaz autorský a já zareagoval. Minulý týden jsem dostal odpověď od pana Bajgera, vedoucího ostravské pobočky OSA, a po následném svolení zde tento mail zveřejňuji. Dle vyjádření pana Bajgera jde o stručné vyjádření k mým dotazům a proto je nutné je i takto brát.

Dobrý den pane Čaníku,

Dovolím si odpovědět Vám takto – myslím , že mnoho lidí nemá jasno v tom co vlastně OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním o.s. je a jaké má poslání – v prvé řadě je to občanské sdružení, které má uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových autorských práv s autory hudby a textu a jinými nositeli práv a na základě recipročních smluv zastupuje taktéž i světové autory hudby a textu na území České republiky /toto zjednodušeně/.

Už z tohoto titulu je zřejmé že Vaše první očekávání nemůže být splněno – OSA ….. zastupuje autory hudby – jejich majetková práva – ve vztahu k jejich veřejnému užití – dovolte stručnost , vše je popsáno jasně v Autorském zákoně 121/2000 Sb.- a OSA není vlastně přímo určena k podpoře kultury / tím se přece chlubí mnoho státních, štědře z daní občanů podporovaných organizací vč.min.kultury??/ – ale přes to, toto poslání aspoň částečně naplňuje svou Hudební nadací OSA – ale OSA vznikla hlavně k podpoře autorů hudby a hudby a textu a dovolte, toto jsou oni lidé , kteří vlastně tu hudebně literární kulturu v mnoha oblastech vytvářejí – a proto – když se má za něco platit je nutné vědět za co – proto repertoárové listy , proto ohlášení hudebních veřejných produkcí dané zákonem 121/2000 Sb, a mnoho dalšího ve vztahu jak k živým koncertům tak i k reprodukovanému užití hudby – což ale vy nazýváte zbytečným a vynucovaným papírováním .

Dále píšete o respektu a férovosti k autorům, ale jen tím že OSA existuje-dle mého – je naplněn nejvyšší princip respektu společnosti vůči autorům hudby – dále píšete o autorech nějakých fotografiích – ale toto se OSA bohužel vůbec netýká , a dále píšete že vybereme od mnoha cizích autorů /myslíte hudby?/–nelegálně – to je přece úplný nesmysl už z podstaty věci .

Každý autor hudby na území CZ má právo být zastupován OSA – a o nelegálním – dovolte – budu hovořit jinak a to obráceně – spíše se jedná o to , že mnoho lidí a organizací si naprosto neomaleně přivlastňují práva užívat výsledky práce někoho jiného /v tomto případě hudby a textu/ a vydělávat na tom – myslím, že o tomto jste dobře informován – ale na základě našich , českých – úžasných totalitních – cca 50 let -se není čemu divit.

Vždyť toto byl jeden z principů komunismu – přivlastnit si práci jiného a pak na ni vydělávat.

Nechci Vás dále unavovat a nemám na to ani čas, ale pokud opravdu máte vážný zájem o tuto oblast, tak je to na delší a daleko více náročnější a připravenější debatu a taky z Vaší strany na profesnější informovanost – vždyť informací tzv. seriozních je u nás daleko více – ale myslím, že pro mnohé je jednodušší se pasovat do role podobné deníkům Blesk aj. než si opravdu seriozně a poněkud bohužel pracněji vytvořit vědomější názor.

A myslím , že daleko víc než krapet ve prospěch OSA – viz Váš email – se dá lehce najít a vidět.

Děkuji a s pozdravem

Aleš Bajger

vedoucí pobočky

OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s.

S panem Bajgerem jsme se domluvili na setkání a byl přizván, aby v lednu 2008 mohl v rámci mimosemestrálního kurzu Podnikatelské etiky (na VŠE Praha) vystoupil se svým příspěvkem dotýkajícího se problematiky etického a legitimního rozměru fungování sdružení OSA. Téma, které se do tohoto kurzu více než hodí. Nabídku rád přijal. Myslím si, že jeho vystoupení a následná diskuze bude přínosná pro studenty, pana Bajgera a v neposlední řadě i pro mě osobně.

Etický kodex společnosti Enron: Protimluv nebo hořká komedie?

Enron

Aféra kolem americké společnosti Enron není téměř nikomu neznámá. Pád gigantu – 7. největšího podniku USA, který zaměstnával 22.000 zaměstnanců a jehož roční výnosy byly v řádech desítek miliard USD – byl asi tak nepostřehnutelný jako potopení Titanicu. A šlo o podobnost v mnoha ohledech. Od oslavných ceremoniálů před krachem až po velký třesk při tom, když se vše provalilo.

Zaměřme však nyní svou pozornost na jeden specifický aspekt společnosti Enron – její etický kodex. Existence etického kodexu ve společnosti Enron ještě samo o sobě nic neznamená. Etické kodexy jsou ve Spojených státech široce rozšířené. Příčinu tohoto stavu je nutno hledat nejen v ryze filantropických a etických důvodech, ale především v odlišném historickém a právním vývoji. V roce 1991 byl ve Spojených státech uveden v platnost Federal Sentencing Guidelines, který se stal důležitým podnětem pro zavádění etických kodexů v amerických společnostech. Tato reforma totiž znamenala tvrdší postihy pro podniky porušující platné zákony. Na druhé straně však zde vznikla možnost snížit navržené tresty až o 5%, a to pokud podnik udělal všechny nezbytné kroky, aby zajistil dodržení zákona. Etický kodex se tak stal jednou z možností a polehčující okolností v případě nastalých problémů. (Bláha, J., 2003:53) Proto takové rozšíření etických kodexů ve Spojených státech, proto role USA coby průkopníka v masívním zavádění etických kodexů a proto existence takového dokumentu právě ve společnosti Enron.

Etický kodex a Enron: Protimluv nebo hořká komedie?
=======================
Je spojení takového dokumentu jakým je etický kodex se společností Enron protimluvem nebo hořkou komedií? Není třeba dlouze uvažovat – Enron nám nabízí obojí. Na příkladu Enronu se ukazuje to, co od tohoto nástroje podnikatelské etiky můžeme čekat. Je užitečným nebo naopak bezcenným do té míry, do jaké ho umí firmy správně používat. Nebo dokonce se může stát do té míry „nebezpečným“, do jaké ho firmy používají jen jako zastírací manévr, tj. v rámci svých „pinkwashingových aktivit“.

Ale zpět ke srovnání Enronu a Titanicu. Když se v roce 2002 začali někteří komentátoři více zajímat o aktivity Enronu v oblasti etiky, nestačili se divit. Samostatnou kapitolu tvoří etický kodex společnosti Enron. Tento 65 stránkový dokument se mohl roky před krachem Enronu zdát nudným a suchým dokumentem. S krachem Enronu se však ukázal ve zcela jiném světle. V té době – na začátku roku 2002 – napsal Michael Miller pro magazín *Business First of Columbus* článek „Etický kodex Enronu se čte jako fikce“ (Enron’s ethics code reads like fiction). V tomto článku rozebírá tento etický kodex a sám se nestačí divit. Humorným, ale mrazivým způsobem je čtenář seznamován s různými perlami, které jsou v kodexu obsaženy. Miller začíná trefně slovy:

„Představte si, že objevíte kopii dokumentu z Titanicu, který se bude jmenovat: Bezpečně na moři. Pravděpodobně to bude řádně fascinující, ironické a morbidní čtení.“

Dále pak Miller upozorňuje na jedny z největších „perel“, které se shodou okolností v tomto etickém kodexu vyskytují. Pro naše potřeby a (pověstné) „poselství budoucím generacím“ si můžeme ukázat jen na úvodní předmluvu Kennetha L. Laye, CEO Enronu. Tolik vyplýtvaných vznešených slov – o odpovědnosti, upřímnosti, férovosti, přijetí potřebných závazků, chování se v mezích zákonných a etických norem apod. – se jen tak nevidí.

Enron - předmluva etického kodexu

Shrnuto a podtrženo: Znamená to, že tento článek je mířen proti zavádění etických kodexů? Ani v tom nejmenším. Etický kodex sám o sobě je důležitým a nezbytným nástrojem kvalitního etického programu podniku. Měl by být a má být akčním dokumentem, který pomáhá jednotlivcům z řad zaměstnanců i vedení jednat v eticky problematických situacích. Sám o sobě však není samospasitelný. Etický kodex sám o sobě nezabrání – a v případě Enronu nezabránil – neetickému jednání. Když v Enronu došlo „na krájení chleba“, byl jen kusem papíru, který odpovídal legislativě USA a pouze se snažil vydávat „dobré světlo“ o Enronu.

Použité zdroje:
===========
– Michael Miller pro Business First of Columbus: Enron’s ethics code reads like fiction
– TheSmokingGun.com – kopie etického kodexu společnosti Enron
– Bláha, J. – Dytrt, Z.: Manažerská etika. Praha, Management Press 2003.
– Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Komentářový spam: Lepší články bez diskuze, než zištné komentování

Počítač

Chtěl bych zde nějak finálně shrnout svůj pohled na kauzu komentářových spamů společnosti NETWINGS SOLUTIONS s.r.o., jejíž jednatel byl (do jisté doby) zaangažován i do příprav a fungování Dne proti spamu. Nechci si sehřívat polívčičku na „horkém tématu“. Jen jsem se – byť nepřímo a neočekávaně – do celé kauzy připletl.

Vše začalo ve chvíli, kdy jsem sháněl technického poradce na problematiku spamů (viz Webtrh.cz: Den proti spamu: Poděkujme 7. listopadu svým spammerům!). Tehdy jsem se zkontaktoval s Maximem Černým. Když jsem před pár dny v rámci příprav prvního českého Dne proti spamu hledal podklady ke komentářovému spamu, nečekal jsem jak horké chvíle si prožiji. Tu noc (ze 4. na 5. listopadu) jsem narazil na 1. web – OTC.bloguje.cz: Tak už toho mám dost! Chvíli jsem na to nevěřícně koukal. Pak jsem se Maxe Černého přes IM zeptal, o co tu jde. Maxim mě tehdy uklidnil, že vlastně o nic nejde. Bohužel jsem začal objevovat další weby:

– http://otc.bloguje.cz/609539-tak-uz-toho-mam-dost.php
– http://nostalgicus.bloguje.cz/613313-7- … -spamu.php
– http://msblog.cz/295-mapa-domaci-site.html
– http://chevalnoir.bloguje.cz/602945-kom … cz-wth.php
– http://matejcik.bloguje.cz/602183-nove- … .php#cmt_4
– http://roj.bloguje.cz/609186-spam-v-komentarich.php

Tiskové zprávy médiím odeslány, akce před rozjezdem, já přes den pracovně vytížený (ano, opravdu jsem na Dni proti spamu nevydělal a od nikoho nedostal ani 1 korunu) a ve volných chvílích a po večerech jsem běhal kolem Dne proti spamu. Prostě – pohoda, jazz.

Rozhodl jsem se pro zveřejnění celé kauzy, a to ještě před jejím samotným rozběhnutím. Po návratu z pracovní cesty jsem tedy ještě v noci z 6. na 7. listopadu oslovil dotčené weby a pozval je k diskuzi na toto téma. Dohra celé akce je samozřejmě dnes v rámci „internetové komunity“ již dobře známa. Popravdě řečeno, jsem rád, že se o tomto tématu mluví – vždyť vyvolat diskuzi na téma nevyžádaných zpráv bylo samotným gruntem Dne proti spamu – a je opravdu jedno, kdo by byl obecně shledán spamujícím. Nejhorší pro celou akci Den proti spamu by bylo mlčení a potenciální degradace celé této akce (pokud by se výše zmíněná skutečnost provalila). Proto osobně oceňuji, že se toto téma otevřelo a rozebírá. Myslím, že se velmi jasně vyprofiloval všeobecný názor na tuto komentářovou službu.

Shrnuto a podtrženo: komentářovým službám tohoto typu v našich končinách pšenka nepokvete; a v tuto chvíli je jedno, jestli je to služba přímo od Maxima Černého nebo tuto službu nabízí i někdo jiný. A popravdě, je to dobře. Degradace komentáře jen na úroveň sekundárního textu, který je jen doplňkem k připojenému URL, není tou pravou cestou. To raději mít články bez odezvy než zapráskané balastem, který sice není zcela od věci, ale jehož primární cíl je zištný. Maxim bohužel zvolil špatnou formu zviditelnění svých služeb + následně nešťastnou formu argumentace v celé kauze. Bohužel.

Když mi Maxim napsal ve svém oficiálním vyjádření omluvu, přijal jsem ji. Bohužel mi v jeho vyjádření chyběla omluva i pro samotné dotčené bloggery. Snad ještě přijde.

„Pred nejakou dobou me pozadal Petr Canik o technickou spolupraci na projektu „Den proti spamu“, ktery sam vymyslel a myslim si, ze celkem povedene zrealizoval. Nabidku jsem tehdy prijal a protoze jsme se dohodli, ze dostanu prostor pro vysvetleni nastale situace na oficialnich strankach akce, reaguji touto zpravou.

Ma omluva timto patri Petrovi, protoze jsem mu slibil reakci do nekolika dnu a svuj slib kvuli velkemu vytizeni v pracovnim i osobnim zivote nedodrzel.“ (zdroj: Maxim Černý: Komentářový spam)

Poznámka:
========
Informace o této kauze bude také součástí tiskové zprávy, která bude shrnovat výsledky Dne proti spamu. Tisková zpráva bude rozeslána do všech médií, které se o tuto akci zajímaly. Ohledně kauzy „komentářový spam“ není třeba nic zakrývat. Nic se tím neřeší; osobně mohu říct, že s odstupem času jsem jen a jen rád, že Den proti spamu se této kauze nevyhýbal. Taková kauza může jen semlít a degradovat akci, v jejíž přínos věřím dnes více než předtím. Stalo se, stalo. Sám jsem si z toho vzal – do příštího Dne proti spamu – ponaučení.

Etický kodex: Ani alfa, ani omega, ale užitečný nástroj

Business

„Pod termínem etický kodex (code of ethics, code of conduct) rozumíme systematicky zpracovaný soubor norem a předpisů, který vymezuje a upravuje vztahy mezi členy určité komunity. Etický kodex poskytuje detailnější rozpracování, konkretizaci morálních zásad a jejich použití v podnikové praxi. Etické kodexy a jim podobné dokumenty slouží ke kultivaci podnikového klimatu, podnikové kultury.“ (zdroj: Studie Transparency International: Aplikace metod a nástrojů podnikatelské etiky v českém podnikatelském prostředí)

Průzkum VŠE Praha a Transparency International: Průzkum aplikace etických kodexů
==============================================================
V roce 2006 zpracoval Ing. Jiří Mandík z Transparency International – Česká republika (TIC) podklady, které v průběhu roku 2005 a 2006 společně se svými studenty kompletovala Mgr. Ing. Libuše Řezbová, Ph.D. (VŠE Praha, katedra managementu). Vznikl tak důležitý – byť relativně málo známý – Průzkum aplikace etických kodexů. Jejich společné úsilí tak vedlo k vytvoření zatím nejpropracovanější studie o používání etických kodexů v České republice.

Data byla získávána celkem dvakrát. V druhé polovině roku 2005 byl sesbírán vzorek od 574 firem. V první polovině roku 2006 pak obsáhlejší vzorek od 1240 firem. Srovnání obou vzorků ukazuje úzkou korelaci mezi oběma sesbíranými vzorky. Drobné odchylky lze přisoudit k rozdílnému poměru velkých a malých firem u obou sběrů dat (data z roku 2005 obsahují větší poměr větších firem). Jaká byla míra aplikace etických kodexů v oslovených firmách?

Z celkového vzorku 1240 firem zkoumaných v prvním pololetí 2006 mělo etický kodex, popřípadě jiný dokument, který vymezuje a upravuje hodnoty a zásady chování organizace a jejích zaměstnanců, zavedeno 104 společností, což představuje 8,4 %. Ve druhém pololetí 2005 byla situace podobná, z 574 společností jich mělo etický kodex 59, což je 10,3 %.

Mezi hlavní zjištění tohoto průzkumu patří:
– Pouze 8,4 % (a ze zkoumaných společností má zaveden etický kodex.
– Existuje silná závislost mezi velikostí firmy a přítomností etického kodexu; čím větší je společnost, tím vyšší je procentuální zastoupení firem s etickým kodexem.
– Existuje také závislost mezi původem firmy a přítomností etického kodexu; vyšší procentuální zastoupení firem s etickým kodexem je u firem zahraničních.

Analýza dle velikosti firem
===================

Zdroj: Průzkum aplikace etických kodexů. Transparency International – Česká republika, 2006.

Zajímavé je také zjištění, jak a v jaké míře firmy etický kodex prezentují. Ze vzorku firem, které mají svůj etický kodex, celkem 79,70 % firem odpovědělo, že na svých webových stránkách mají přinejmenším informaci o existenci svého etického kodexu. 61,30 % firem s etickým kodexem odpovědělo, že tento etický kodex je na jejich webových stránkách také volně dostupný.

Netřeba etický kodex sepisovat, stačí se k němu přihlásit
========================================

Otázkou zůstává, co si z těchto výsledků můžeme vzít pro sebe. Nárůst důležitosti a oblíbenosti etických kodexů nelze popřít. Tento trend je do naší země také do velké míry importován samotnými zahraničními firmami, které s ním již mají své dlouholeté zkušenosti.

Pro některé firmy může být jistou limitou to, že nemají čas ani možnosti na sepsání svého etického kodexu. I zde však již dnes existuje řešení. V poslední době vzrůstá hodnota etických kodexů, které nejsou tvořeny přímo pro potřeby jednotlivých podniků, ale spíše konkrétních činností či oborů podnikání. Není třeba, aby každá cestovní kancelář, pojišťovací pracovník nebo realitní kancelář měla svůj vlastní etický kodex. Stačí se přihlásit k jeho plnění v rámci dané asociace či sdružení. Je také možné se (dobrovolně) přihlásit k plnění takových etických kodexů jako Kodex nediskriminujícího podnikatele, Etický kodex Registru etických dodavatelů či například Etický kodex optimalizace pro vyhledávače (SEO). Možnosti zde jsou; je na každém podniku, jak dalece jich využije.

Etický kodex sám o sobě neřeší problematiku neférového jednání. Stanovuje však pravidla, které lépe vymezují mantinely těm, kteří se k nim dobrovolně přihlásily.

Co si myslíte o etických kodexech vy? Je to užitečný nástroj? Je jeho smysl podceňován nebo přeceňován?

Použitý zdroj:
==========
Průzkum aplikace etických kodexů. Transparency International – Česká republika, 2006.