O odpovědnosti

Tento týden mě zaskočily hned dvě hlášky, které se dotýkaly odpovědnosti. První hláška byla spíše jen takovým štěkem v jedné z nekonečných diskuzí na internetu, druhá byla pak samostatným článkem. Obě dvě mě zaskočily, vnímání světa z obou dvou tak nějak vybočuje z mého pohledu na svět… a hlavně mého pohledu na osobní odpovědnost každého člověka.

První hláška (už ani nevím, v kterých novinách byla) zazněla:

“Na pracáku [se člověk dočká šikanování] byrokratů, kteří vám práci stejně nenajdou a ve finále si ji musíte sehnat SAMI.” (sic!)

Beru, že člověk na pracák jde s tím, že hledá práci. Otázkou však je, zda-li přihlášením na pracák přenáším odpovědnost za nalezení práce na nějaký úřad… nebo tato odpovědnost (byť jsem se stal “klientem” úřadu práce) stále zůstává na mě. Možná se na svět divám divnou optikou, ale přijde mi, že práci si musím především sehnat sám.

Druhá zpráva vyšla na iDNES.cz pod názvem: Američanka nemůže najít práci a žaluje kvůli tomu svou univerzitu.

“Naprosto zklamala,” tvrdí Thompsonová, která dosud bydlí doma u matky. Školní oddělení pro rozvoj kariéry jí prý nedalo zdaleka takové tipy a rady, jaké slibovalo. (zdroj: iDNES.cz)

Opět jsme u odpovědnosti a u neustálé touhy či potřeby některých přenášet tuto odpovědnost na druhé. Vědět o člověku, který se pustil do takové pře s univerzitou, že se mi hlásí do zaměstnání… tak ho snad automaticky vyřadím z výběru. S lidmi s takovou pošramocenou představou o osobní odpovědnosti prostě nechci spolupracovat. Takové ufňukánky, kteří si myslí, že na něco mají automaticky nárok, nemusím.

Někdy se mi zdá, že někteří lidé mají příliš posunutý práh bolestivosti. Nic nevydrží, příliš brzy se vzdávají, jsou málo houževnatí, málo bojují. Neúspěch, porážky, bolest patří k životu. Nebojte, nevyhledávám je… naopak jsou pro mě dostatečně silným impulsem k tomu, abych je ze svého života eliminoval.

Vězňovo dilema: Opakování her jako klíč ke skutečnosti přiměřenému (etickému) chování

Vězňovo dilema (Prisoner’s dilemma) popisuje situaci dvou vězňů/podezřelých. Ti jsou zadrženi policií, která však bohužel má jen nedostatečné důkazy na jejich obžalobu. Oba jsou drženi v separovaných celách a státním zástupcem je jim každému samostatně navržena následující dohoda: Pokud jeden bude svědčit proti druhému (udá jej) a současně ten druhý bude mlčet (nepřizná se), pak mlčící podezřelý obdrží rozsudek v délce (například) 10 let. Druhý komplic (udávající) si odsedí pouze 3 měsíce. Pokud oba dva budou mlčet, oba obdrží trest v délce 6 měsíců. Pokud se pokusí jeden udat druhého, pak každý z nich dostane trest v délce 2 let.

Jaký je výsledek vězňova dilematu? Vše záleží na tom, jak dalece budou oba dva hráči ochotni a schopni kooperovat. Pokud každý bude sledovat pouze krátkodobý zájem a bude brát v potaz jen svůj zájem bez zohledňování druhé strany, pak bude každý z hráčů volit nekooperativní řešení (udat druhého). Jelikož však o této variantě uvažuje i druhá strana, dostáváme se k řešení, že oba dva obžalovaní volí variantu udat/udat, tzn. trest pro každého po 2 letech. Pokud by však oba dva začali kooperovat a zohledňovat i protihráčův zájem, pak by si oba dva ještě polepšili – odešli by pouze s půlročními tresty. Jejich schopnost a ochota ke kooperaci tedy může pomoci jak jim samotným, tak vést ku prospěchu celého systému (nejnižšímu společnému trestu).

Kdo by však do tak riskantního podniku chtěl jít? Případně: Co může tyto protihráče podnítit ke spolupráci? Či řečeno ještě jinými slovy: Jak přimět protihráče ke spolupráci? Výzkumy ukázaly, že důležitým faktorem ovlivňujícím míru kooperace je opakování hry, resp. jak si protihráče pamatujeme z předchozích her. Ekonom Amitai Etzioni uvádí výsledky řady výzkumů, které tuto myšlenku potvrzují:

„Podíl kooperativního chování se měnil v závislosti na mnohých detailech, zvláště v závislosti na počtu opakování experimentu s týmiž osobami. Zdá se, že za situace, kdy komunikace není povolena, využívají hráči prvých kol hry k tomu, aby vyslali signál o své ochotě kooperovat, podobně jako hráči bridge používají otevíracích nabídek, aby signalizovali svým partnerům… Vyskytuje se vysoká míra kooperace navzdory nepříznivým podmínkám.“ (Etzioni, A., 1995:59)

Samuelson (stejně jako Etzioni) potvrzuje, že se lidé v opakovaných hrách vězňova dilematu chovají kooperativně a zároveň se snaží odpovědět na otázku: Jak je možné vysvětlit tento vysoký stupeň dobré vůle a kooperace (ať již v rámci rodiny, přátel, komunity nebo národa). Samuelson předpokládá, že lidé se chovají dle „nejprospěšnější sobecké strategie“ (Samuelson, P. A., 1991:633) v mnoha opakovaných hrách: „Jak ty ke mně, tak já k tobě“.

Ale proč zde vůbec rozebíráme příklad vězňova dilematu? Protože je možné si za touto hypotetickou situací představit zcela reálné ekonomické situace (znečišťování životního prostředí, podvádění odběratelů apod.). Co z výše uvedeného vyplývá pro oblast etického chování podnikatelských subjektů? Minimálně jedno velké pozitivum. Právě opakování her poskytuje větší prostor ke kooperaci a tím potažmo i k něčemu, co můžeme nazvat etickým (tedy: skutečnosti přiměřeným) chováním. To samozřejmě dává i odpověď na otázku: Je podnikatelský subjekt usilující o implementaci etických principů automaticky odkázán k podnikatelskému nezdaru? Automaticky není, minimálně ne vždy. Opakování “hry” v podstatě nahrává etickému přístupu v podnikání. Tato situace (či přinejmenším vědomí této situace) je důležitá v tom, že motivuje druhé k etickému chování, stimuluje princip kooperativních řešení a posiluje etický optimismus v podnikání. Pro leckteré (včetně mě) kontroverzní filozof Erazim Kohák předkládá ve své knize „Zelená svatozář“ (minimálně doporučuji k přečtení) na tři pozitivní důsledky etického chování:

– je o jednoho míň, kdo dříve přispíval k neetickému chování;

– subjekt přispívá ke změně postoje ve společnosti;

– subjekt nežije v rozpolcenosti.

Své zamyšlení uzavírá slovy: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic jen proto, že může udělat jen málo.“ (Kohák, E., 1998: 51)

Použitá literatua:

Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Etzioni, A.: Morální dimenze ekonomiky. Praha, Victoria Publishing 1995.

Kohák, E.: Zelená svatozář. Praha, SLON 1998.

Samuleson, P. A., Nordhaus, W. A.: Ekonomie. Praha, Svoboda 1991.

Podniková kultura: možnosti a limity její změny

Podniková kultura

Termín podniková kultura se začíná čím dál tím častěji skloňovat ve stále více oborech… a pádech. Svou nezastupitelnou a důležitou roli v tom sehrává uvědomění si důležitosti lidského kapitálu v růstu konkurenceschopnosti jednotlivých firem. Své samozřejmě udělá i určitá módnost a následný hype kolem tohoto fenoménu; základem však stále zůstává opodstatněnost budování a zlepšování firemního prostředí – podnikové kultury.

Podnikovou kulturou rozumíme “vzorec základních a rozhodujících představ, které určitá skupina nalezla či vytvořila, odkryla a rozvinula, v rámci nichž se naučila zvládat problémy vnější adaptace a vnitřní integrace a které se tak osvědčily, že jsou chápány jako všeobecně platné. Noví členové organizace je mají pokud možno zvládat, ztotožnit se s nimi a jednat podle nich” (Bedrnová, E., 1998:467). Jak už ze samotného pojmu vyplývá, jde o specifickou podobu kultury. Nachází se uvnitř většího kulturního celku (národní kultura). Definice podnikové kultury se významově kryje s obecnou definicí kultury.

Ve své podstatě jde tedy o jakousi atmosféru a klima v podniku. Toto klima (podniková kultura) nevzniká ve vzduchoprázdnu. Je ovlivněna řadou faktorů a stejně tak působí a ovlivňuje budoucí události – úspěšnost, efektivnost, možné problémy a postihy, které mohou firmu potkat apod. Právě proto si zaslouží naši pozornost; především pak pozornost managementu.

Příklad: Neochota komunikovat se zákazníky, nepříjemné chování personálu, obcházení základních zásad slušného chování – to vše (coby projevy podnikové kultury) v delším časovém období ovlivní ochotu zákazníků spolupracovat s konkrétní firmou, a to se v konečném důsledku podepíše na úspěchu dané firmy.

Podniková kultura, identita a image

V podnikové praxi se vedle sebe často objevují, zaměňují a málokdy rozdělují pojmy podniková kultura, podniková identita a podniková image. Podniková identita je především záležitostí majitelů a managementu podniku. Ti, v rámci svých možností a kompetencí, určují pro další řízení podniku to nejpodstatnější – poslání, cíle, koncepci, ale také zásady, normy a hodnoty jeho veškeré činnosti. Jde o stav, jehož podnikatelský subjekt chce dosáhnout. Snaží se tím o specifičnost, originalitu, nalezení konkurenční výhody vůči obdobně orientovaným podnikům. Podniková kultura je pak skutečně dosažený stav. Je „reálným fungováním (praktickou realizací) podnikové identity mezi zaměstnanci.“ (Foret, M., 1999:67) Je to výsledek vznikající spolupůsobením implementace podnikové identity a toho, co do podniku přinášejí jednotliví pracovníci. Image podniku je to, co představuje a jak je vnímána podniková identita a kultura vně podniku. Podnik si tak může v očích veřejnosti pěstovat image jak pozitivní, tak negativní. Termíny podniková kultura, identita a image tedy rozlišujeme skutečný stav (stav, který je) od stavu, který chceme a od toho, jak nás vidí naše okolí.

Možnosti a limity změny podnikové kultury

Podnikovou kulturu můžeme dle E. H. Scheina rozčlenit do tří základních úrovní (cit. dle Nový, I., 1996):
1. systém symbolů;
2. sociální normy a standardy jednání;
3. základní představy a východiska.

1. Systém symbolů

Představuje vše, co viditelně působí na osoby uvnitř i vně podniku. Tyto symboly jsou ovlivnitelné, vědomé a lze je vnímat zrakem, sluchem, čichem. Příklad: symboly v podobě loga firmy, vybavení WC atd.

2. Sociální normy a standardy jednání

Jsou částečně vědomé a zčásti ovlivnitelné. Jde například o zásady, pravidla, vyjádření podnikové ideologie apod.

3. Základní představy a východiska

Vznikají spontánně a jsou více méně nevědomé a neviditelné. “Představy jsou vždy individuálně odlišné. Jsou závislé na věku, dosavadních zkušenostech životních i pracovních, na odborném zaměření i na dosaženém stupni vzdělání, na rodinné výchově, na vrozených vlastnostech osobnosti (vlohy, temperament), na rodinném zázemí apod.” (Veber, J., 2000:633)

Jaké jsou tedy možnosti zlepšit podnikovou kulturu? Pro nás bude relevantní obzvlášť 2. a 3. úroveň podnikové kultury, a to: sociální normy a standardy jednání a základní představy a východiska. Právě zlepšování těchto dvou oblastí je totiž nejhůře proveditelné. Je to zcela logické. Při jakýchkoli změnách podnikové kultury je nejsnadněji měnitelná úroveň 1 – systém symbolů. Horší už je to se změnou sociálních norem a standardů jednání. Nejhůře měnit (pokud vůbec) lze základní představy a východiska.

V praxi se setkáváme se třemi rozdílnými pohledy na to, do jaké míry a jak lze měnit podnikovou kulturu (Bedrnová, E., 1998):
– kulturní inženýři;
– kulturalisté;
– korekce stávajícího kursu.

Kulturní inženýři

Dle jejich názoru je možné podnikovou kulturu cílevědomě měnit a přetvářet. Tento myšlenkový směr by se dal označit takovými pojmy jako: revoluční, mechanistický, technokratický atd.

Kulturalisté

Podnikovou kulturu dle jejich názorů nelze libovolně měnit – kultura má své zákonitosti, svou historii. Kulturalisté jsou zastánci evolučního přístupu.

Korekce stávajícího kursu

Jde o kompromis mezi kulturními inženýry a kulturalisty. Dle tohoto myšlenkového proudu není možné podnikovou kulturu změnit ze dne na den. Nelze jednoduše vykonstruovat ideální podnikovou kulturu a tu pak systematicky vytvářet. Tento proud však připouští, že určité prvky podnikové kultury přehodnotit a měnit lze.

Ke kterému z uvedených směrů se přikláníte Vy osobně? Jak je možné zlepšovat podnikové klima? Je to vůbec potřeba? Máte nějaké zajímavé tipy? Jak na to bez zbytečného moralizování a vytváření “Dušínovské atmosféry”? Rád uslyším Vaše osobní názory a zkušenosti.

Použitá literatura

Bedrnová, E., Nový, I. a kolektiv: Psychologie a sociologie řízení. Praha, Management Press 1998.

Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Nový, I. a kolektiv: Interkulturální management (Lidé, kultura a management). Praha, Grada Publishing 1996.

Veber, J. a kolektiv: Management (Základy – prosperita – globalizace). Praha, Management Press 2000.

Sexismus: Je 20 vteřin opravdu diskriminujících?

Káva v kavárně

Na blogu o podnikatelské etice Chrise MacDonalda před nedávnem vyšel článek s výmluvným názvem: Sexism in Coffee Shops (Sexismus v restauracích). Chris MacDonald se v něm zabývá nedávno vydanou studií Ladies First? A Field Study of Discrimination in Coffee Shops (.pdf 372 KB), kterou vypracovala Caitlin Knowles Myers a její kolegové Marcus Bellows, Hiba Fakhoury, Douglas Hale, Alexander Hall a Kaitlin Ofman.

O co v této studii jde? Caitlin Knowles Myers se ve svém terénním výzkumu snažila zjistit, zda dochází k diskriminaci ve vztahu obchodník a klient. Konkrétně zjišťovala rozdílnost v přístupu obsluhy při objednávání kávy v restauracích (coffee shops). Závěry studie poukazují na to, že ve zkoumaném vzorku (8 restaurací v Bostonu) byly objeveny diskriminační prvky při tom, jak rychle jsou obsluhovány různé skupiny zákazníků. Šlo o to, že:

Muži dostávají svou kávu o 20 vteřin dříve než ženy. Lidé s černou pletí pak čekají déle než ti s bílou, mladí čekají déle než starší lidé, a nehezcí déle než pěkní lidé.” (Zdroj: Slate.com: Waiting for Good Joe)

Úsměvné? Na můj vkus ano. Celé to pak podtrhuje fakt, že celá studie byla s největší pravděpodobností myšlena smrtelně vážně; nikoliv jako pouhý výzkumný žert. O to více mě pak zarazil Chris MacDonald, který byl schopen se nad celou studií seriózně zamyslet a vyvodit z ní patřičné důsledky. Asi bych měl držet basu, minimálně pak pusu. Ale nedá mi to. Celý výzkum mi nakonec vyznívá spíše jako výsměch a komedie, než jako něco, co má poukázat na skutečnou a závažnou problematiku sexismu, tj. diskriminaci podle pohlaví. Bohužel.

A jaký je Váš názor? Je 20 vteřin nepřiměřeným a trestuhodným časem? Jaké jsou podle Vás závažnější problémy v oblasti diskriminace podle pohlaví?

Etický kodex společnosti Enron: Protimluv nebo hořká komedie?

Enron

Aféra kolem americké společnosti Enron není téměř nikomu neznámá. Pád gigantu – 7. největšího podniku USA, který zaměstnával 22.000 zaměstnanců a jehož roční výnosy byly v řádech desítek miliard USD – byl asi tak nepostřehnutelný jako potopení Titanicu. A šlo o podobnost v mnoha ohledech. Od oslavných ceremoniálů před krachem až po velký třesk při tom, když se vše provalilo.

Zaměřme však nyní svou pozornost na jeden specifický aspekt společnosti Enron – její etický kodex. Existence etického kodexu ve společnosti Enron ještě samo o sobě nic neznamená. Etické kodexy jsou ve Spojených státech široce rozšířené. Příčinu tohoto stavu je nutno hledat nejen v ryze filantropických a etických důvodech, ale především v odlišném historickém a právním vývoji. V roce 1991 byl ve Spojených státech uveden v platnost Federal Sentencing Guidelines, který se stal důležitým podnětem pro zavádění etických kodexů v amerických společnostech. Tato reforma totiž znamenala tvrdší postihy pro podniky porušující platné zákony. Na druhé straně však zde vznikla možnost snížit navržené tresty až o 5%, a to pokud podnik udělal všechny nezbytné kroky, aby zajistil dodržení zákona. Etický kodex se tak stal jednou z možností a polehčující okolností v případě nastalých problémů. (Bláha, J., 2003:53) Proto takové rozšíření etických kodexů ve Spojených státech, proto role USA coby průkopníka v masívním zavádění etických kodexů a proto existence takového dokumentu právě ve společnosti Enron.

Etický kodex a Enron: Protimluv nebo hořká komedie?
=======================
Je spojení takového dokumentu jakým je etický kodex se společností Enron protimluvem nebo hořkou komedií? Není třeba dlouze uvažovat – Enron nám nabízí obojí. Na příkladu Enronu se ukazuje to, co od tohoto nástroje podnikatelské etiky můžeme čekat. Je užitečným nebo naopak bezcenným do té míry, do jaké ho umí firmy správně používat. Nebo dokonce se může stát do té míry “nebezpečným”, do jaké ho firmy používají jen jako zastírací manévr, tj. v rámci svých “pinkwashingových aktivit”.

Ale zpět ke srovnání Enronu a Titanicu. Když se v roce 2002 začali někteří komentátoři více zajímat o aktivity Enronu v oblasti etiky, nestačili se divit. Samostatnou kapitolu tvoří etický kodex společnosti Enron. Tento 65 stránkový dokument se mohl roky před krachem Enronu zdát nudným a suchým dokumentem. S krachem Enronu se však ukázal ve zcela jiném světle. V té době – na začátku roku 2002 – napsal Michael Miller pro magazín *Business First of Columbus* článek “Etický kodex Enronu se čte jako fikce” (Enron’s ethics code reads like fiction). V tomto článku rozebírá tento etický kodex a sám se nestačí divit. Humorným, ale mrazivým způsobem je čtenář seznamován s různými perlami, které jsou v kodexu obsaženy. Miller začíná trefně slovy:

“Představte si, že objevíte kopii dokumentu z Titanicu, který se bude jmenovat: Bezpečně na moři. Pravděpodobně to bude řádně fascinující, ironické a morbidní čtení.”

Dále pak Miller upozorňuje na jedny z největších “perel”, které se shodou okolností v tomto etickém kodexu vyskytují. Pro naše potřeby a (pověstné) “poselství budoucím generacím” si můžeme ukázat jen na úvodní předmluvu Kennetha L. Laye, CEO Enronu. Tolik vyplýtvaných vznešených slov – o odpovědnosti, upřímnosti, férovosti, přijetí potřebných závazků, chování se v mezích zákonných a etických norem apod. – se jen tak nevidí.

Enron - předmluva etického kodexu

Shrnuto a podtrženo: Znamená to, že tento článek je mířen proti zavádění etických kodexů? Ani v tom nejmenším. Etický kodex sám o sobě je důležitým a nezbytným nástrojem kvalitního etického programu podniku. Měl by být a má být akčním dokumentem, který pomáhá jednotlivcům z řad zaměstnanců i vedení jednat v eticky problematických situacích. Sám o sobě však není samospasitelný. Etický kodex sám o sobě nezabrání – a v případě Enronu nezabránil – neetickému jednání. Když v Enronu došlo “na krájení chleba”, byl jen kusem papíru, který odpovídal legislativě USA a pouze se snažil vydávat “dobré světlo” o Enronu.

Použité zdroje:
===========
Michael Miller pro Business First of Columbus: Enron’s ethics code reads like fiction
TheSmokingGun.com – kopie etického kodexu společnosti Enron
– Bláha, J. – Dytrt, Z.: Manažerská etika. Praha, Management Press 2003.
– Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Etický kodex: Ani alfa, ani omega, ale užitečný nástroj

Business

“Pod termínem etický kodex (code of ethics, code of conduct) rozumíme systematicky zpracovaný soubor norem a předpisů, který vymezuje a upravuje vztahy mezi členy určité komunity. Etický kodex poskytuje detailnější rozpracování, konkretizaci morálních zásad a jejich použití v podnikové praxi. Etické kodexy a jim podobné dokumenty slouží ke kultivaci podnikového klimatu, podnikové kultury.” (zdroj: Studie Transparency International: Aplikace metod a nástrojů podnikatelské etiky v českém podnikatelském prostředí)

Průzkum VŠE Praha a Transparency International: Průzkum aplikace etických kodexů
==============================================================
V roce 2006 zpracoval Ing. Jiří Mandík z Transparency International – Česká republika (TIC) podklady, které v průběhu roku 2005 a 2006 společně se svými studenty kompletovala Mgr. Ing. Libuše Řezbová, Ph.D. (VŠE Praha, katedra managementu). Vznikl tak důležitý – byť relativně málo známý – Průzkum aplikace etických kodexů. Jejich společné úsilí tak vedlo k vytvoření zatím nejpropracovanější studie o používání etických kodexů v České republice.

Data byla získávána celkem dvakrát. V druhé polovině roku 2005 byl sesbírán vzorek od 574 firem. V první polovině roku 2006 pak obsáhlejší vzorek od 1240 firem. Srovnání obou vzorků ukazuje úzkou korelaci mezi oběma sesbíranými vzorky. Drobné odchylky lze přisoudit k rozdílnému poměru velkých a malých firem u obou sběrů dat (data z roku 2005 obsahují větší poměr větších firem). Jaká byla míra aplikace etických kodexů v oslovených firmách?

Z celkového vzorku 1240 firem zkoumaných v prvním pololetí 2006 mělo etický kodex, popřípadě jiný dokument, který vymezuje a upravuje hodnoty a zásady chování organizace a jejích zaměstnanců, zavedeno 104 společností, což představuje 8,4 %. Ve druhém pololetí 2005 byla situace podobná, z 574 společností jich mělo etický kodex 59, což je 10,3 %.

Mezi hlavní zjištění tohoto průzkumu patří:
Pouze 8,4 % (a ze zkoumaných společností má zaveden etický kodex.
– Existuje silná závislost mezi velikostí firmy a přítomností etického kodexu; čím větší je společnost, tím vyšší je procentuální zastoupení firem s etickým kodexem.
– Existuje také závislost mezi původem firmy a přítomností etického kodexu; vyšší procentuální zastoupení firem s etickým kodexem je u firem zahraničních.

Analýza dle velikosti firem
===================
Graf
Zdroj: Průzkum aplikace etických kodexů. Transparency International – Česká republika, 2006.

Zajímavé je také zjištění, jak a v jaké míře firmy etický kodex prezentují. Ze vzorku firem, které mají svůj etický kodex, celkem 79,70 % firem odpovědělo, že na svých webových stránkách mají přinejmenším informaci o existenci svého etického kodexu. 61,30 % firem s etickým kodexem odpovědělo, že tento etický kodex je na jejich webových stránkách také volně dostupný.

Netřeba etický kodex sepisovat, stačí se k němu přihlásit
========================================

Otázkou zůstává, co si z těchto výsledků můžeme vzít pro sebe. Nárůst důležitosti a oblíbenosti etických kodexů nelze popřít. Tento trend je do naší země také do velké míry importován samotnými zahraničními firmami, které s ním již mají své dlouholeté zkušenosti.

Pro některé firmy může být jistou limitou to, že nemají čas ani možnosti na sepsání svého etického kodexu. I zde však již dnes existuje řešení. V poslední době vzrůstá hodnota etických kodexů, které nejsou tvořeny přímo pro potřeby jednotlivých podniků, ale spíše konkrétních činností či oborů podnikání. Není třeba, aby každá cestovní kancelář, pojišťovací pracovník nebo realitní kancelář měla svůj vlastní etický kodex. Stačí se přihlásit k jeho plnění v rámci dané asociace či sdružení. Je také možné se (dobrovolně) přihlásit k plnění takových etických kodexů jako Kodex nediskriminujícího podnikatele, Etický kodex Registru etických dodavatelů či například Etický kodex optimalizace pro vyhledávače (SEO). Možnosti zde jsou; je na každém podniku, jak dalece jich využije.

Etický kodex sám o sobě neřeší problematiku neférového jednání. Stanovuje však pravidla, které lépe vymezují mantinely těm, kteří se k nim dobrovolně přihlásily.

Co si myslíte o etických kodexech vy? Je to užitečný nástroj? Je jeho smysl podceňován nebo přeceňován?

Použitý zdroj:
==========
Průzkum aplikace etických kodexů. Transparency International – Česká republika, 2006.

Morálka a její vliv na vznik a fungování ekonomického systému

Šachy

Již před více než 100 lety publikoval významný světový sociolog a ekonom Max Weber jedno ze svých stěžejních děl nazvané přímo a výstižně: Protestantská etika a duch kapitalismu. Řada věci z tohoto díla byla sice již myšlenkově posunuta někde jinde, k některým momentům je možné se stavět kriticky, ale přesto můžeme toto jeho dílo považovat za důležitý prvek současného (nejen ekonomického a sociologického) poznání.

Pokud je Weberova teorie o vlivu protestantské etiky na vznik kapitalismu správná, pak byl „moderní ekonomický a sociální vývoj zásadním způsobem ovlivněn něčím, co se nám na první pohled zdá velmi vzdálené, totiž náboženskými ideály.” (Giddens, A., 1999:548)

Spása, požehnání a majetek

Max Weber se zabýval jednoduchou otázkou: Co ovlivnilo vznik kapitalistického systému a proč se tento systém rozvíjel především v euro-americké civilizaci?

“Zdrojem racionalizace v západních společnostech je dle Webera kulturní změna, kterou přinesla protestantská etika. Protestantismus nebyl přímou příčinou kapitalismu, ale poskytl kulturu, která kladla důraz na individualismus, usilovnou práci, racionální jednání, spoléhání se na sebe a především odložené spotřeby.” (Zdroj: Wikipedia.cz: Max Weber – Racionalizace, kapitalismus a protestantská etika)

Weber ve svém díle poukazuje na to, že duchovní zaměřenost jednotlivců ovlivnila vznik celého hospodářského a společenského systému. Ale nejde nám o ledasjaké duchovní zaměření. Max Weber zkoumal různé náboženské systémy (východní náboženství, katolickou či židovskou víru apod.), ale u žádných nenalezl právě ty prvky, které jsou důležité k rozvoji racionalizace a kapitalistického systému. Přestože všechny víceméně sdílejí stejné obecné hodnoty (úcta k životu, láska k bližnímu, stíhání krádeže či vraždy apod.), bylo k rozvinutí „duchu kapitalismu“ zapotřebí něco navíc. A právě určitý postoj k Bohu, pohled na formu požehnání, cesta ke spasení, jisté uznávané hodnoty, jež neměly žádný ekonomický podtext, měly své konkrétní ekonomické a společenské dopady. Konkrétní jednání jednotlivců i celkové společenské (náboženstvím ovlivněné) klima tedy nezplodilo pouze své zamýšlené důsledky – dobré postavení jednotlivce před Bohem, čisté svědomí, dobré přijetí v komunitě apod. Toto jednání vyvolalo i své nezamýšlené důsledky, nad kterými jednotliví aktéři vlastně ani příliš neuvažovali – podíl na vzniku společenského systému, v němž nyní žijeme. Jednotlivé hodnoty a chování, které na jedné straně zajišťovalo dobré postavení před Bohem i v komunitě, totiž na straně druhé podporovalo vznik a fungování kapitalistického systému (směnu, efektivnější dělbu práce, kumulaci a investování majetku apod.).

„… vznik ekonomického racionalismu je podmíněn nejen racionální technikou a racionálním právem, ale i schopnostmi a dispozicemi lidí pro jistý způsob prakticky racionálního vedení života vůbec. Kde mu překážejí zábrany psychické povahy, tam naráží hospodářský racionální způsob života na těžký vnitřní odpor. K nejdůležitějším prvkům formujícím životní způsob patřily v minulosti všude i síly magické a religiózní a také etické představy o povinnostech, kotvící ve víře v takové síly.” (Weber, M., 1997:235)

Praktický význam Weberova díla

Proč se však o něčem takovém bavit? Má to pro nás tato Weberova práce vůbec nějaký praktický smysl? Pokud zobecníme Weberovu myšlenku o vztahu mezi protestantskou etikou a vznikem kapitalismu, pak se můžeme domnívat, že morálka je opravdu jedním ze základních zdrojů a limitů rozvoje a kvality kapitalistického ekonomického systému (nebo když použijeme Hayekův termín: “rozšířeného řádu”). Jinak řečeno: člověk a celá společnost byla a je schopna svého rozvoje nejen díky umu, vynalézavosti a následně samotným technickým vynálezům, ale díky podřízení se určitým pravidlům, které umožňují tento řád ještě rozvíjet, rozšiřovat a udržovat. Při správnosti Weberova předpokladu můžeme dokonce prohlásit, že “rozšířený řád” není uskutečnitelný v jakémkoliv morálním klimatu společnosti. “Rozšířený řád” potřeboval právě určitou morálku, aby se mohl plně rozvinout do dnešní podoby. Tento úzký a zásadní vztah mezi morálkou a hospodářstvím pak opodstatňuje existenci etiky jako teorie o morálce.

A nemusíme hovořit pouze o celém systému. Pokud se podíváme na mikroúroveň, docházíme víceméně ke stejným výsledkům. Kvalita lidského kapitálu – síla a kvalita podnikové kultury – do značné míry limituje fungování jednotlivých firem (speciálně pak těch, jejichž základním pilířem je lidský kapitál). Právě ona totiž nastavuje možnosti dělby práce, míry důvěry a z toho plynoucí výše transakčních nákladů (nákladů na fungování systému) apod. Investovat do podnikového (sociálního) klimatu a lidí není marností a nadstandardem. Je mnohdy samotným základem (dlouhodobě udržitelného) podnikání a podnikatelského úspěchu.

Použitá literatura:

Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Giddens, A.: Sociologie. Praha, Argo 1999.

Weber, M.: Autorita, etika a společnost. Praha, Mladá fronta 1997.

Radiohead vydali In Rainbows: Pastva pro milovníky muziky i teorie her

Radiohaed - In Rainbows

Tak a je to tady. Radiohead dnes po pár letech opět vydávají desku – po *Hail to the Thief* z roku 2003 nese ta letošní název *In Rainbows*. I tentokrát je kolem Radiohead humbuk. Tito britští freakové se i tentokrát rozhodli jít (nepříliš) prochozenou pěšinkou hudebního byznysu. A tentokrát to vzali skutečně od podlahy. Své netradiční přístupy promítly nejen do samotné hudby, ale i způsobu a formy prodeje.

Supportéři všech zemí, spojte se!
========================
Radiohead nikdy nebyli považováni za zpátečníky. Pionýrský duch je doprovází už od počátku jejich tvorby. Hudebně byli vždy těmi, kteří v mnohém určovali (a dodnes určují) vývoj moderní rockové muziky. Jejich podmanivé melodie v *OK Computer* nebo větší a razantnější příklon k elektronice na *Kid A* ať jsou toho dokladem. Už v případě Kid A se hovořilo o netradičně pojatém promu alba – s minimálními výdaji a s těžko stravitelnou deskou se tehdy Radiohead podařilo prorazit. Nyní jejich zvukové impérium vrací nový úder. A nejvíc bolet to bude pravděpodobně hudební vydavatelství. Po skončení smlouvy se Radiohead rozhodli jet na vlastní pěst. Prodej desky probíhá přímým a nezprostředkovaným kanálem. Jak nám to dříve pěkně po lopatě a za drahý peníz vysvětlovali “věrozvěstové z Amway”: jde o přímý vztah producent vs. finální klient. **Radiohead** samozřejmě nejsou první. Jiskra byla zažehnuta již dříve (vzpomeňme jen Underworld, německé Einstürzende Neubauten či zástupy lokálních kapel). **Radiohead** je však první velkou a mediálně profláklou skupinou, která se do tohoto odvážného byznysu pustila. Uvidíme nakolik úspěšně Radiohead zapálí planoucí jiskrou i pochodeň, jak viditelně bude hořet a kolik dalších kapel a hudebních projektů stihne zapálit? Revoluce v hudebním showbusinessu? Kéž by. Sama doba už si to sama vyžaduje – nové technologie a technické možnosti definují nová pravidla. A kdo se nepřizpůsobí skončí jako fosilie slepé vývojové větve.

Mimochodem, hodně zajímavě se o novém fenoménu v hudebním průmyslu píše poslední dobou na **Musicserveru**. Prubněte například článek Karla Veselého Děláme to pro sebe nebo třebas ten od Honzy Balouška Radiohead – další rána hudebním vydavatelstvím?.

Co z toho vše vyplývá? Už nějakou dobu to cítím v kostech, že se v hudebním průmyslu něco děje. Starým časům odzvonilo. Přišel čas, který nejde nijak odsunout nebo mu utéct. Je to čas, kdy se odkryjí karty každého posluchače. Kopírování hudbu nezabíjí, zabíjí ho sockanství a neschopnost pochopit základní pravidlo, že hudebník/kapela a posluchač jsou spojité nádoby. Zde nejde o samotné stahování muziky. Jde mi o něco trochu jiného. Přibližně o to, co se stane, když se stažená hudba posluchači (za)líbí. Podpoří – nějakou adekvátní formou – kapelu? Supportovat nebo jen snadno a zadarmo stahovat? To je to, oč tu běží a co dnes řeší nejedna kapela.

Skoro by to až stálo za větší analýzu. Je to opravdu skvělé téma (nejen) pro ekonomy. *In Rainbows* je a bude skvělou ukázkou, jak může dopadnou vězňovo dilema (viz teorie her) v showbusinessu. Převládne duch kooperace? Nebo se ukáže neschůdnost tohoto modelu? Zvítězí krátkozrace duch nespolupráce a parazitizmu? Nebo zvítězí dlouhodobě udržitelná solidarita. Odvolávat se na “jánošíkovské” odrbávání prašivých vydavatelství je již off-topic. Dnes se může každý posluchač naplno projevit. Vyjde Radiohead tento odvážný krok? Věřím v solidaritu.

Radiohead – stará láska nerezaví
========================
A co vůbec říkám na tuto desku? Po prvních posleších můžu s klidem v duši říct, že nová deska mě ani v nejmenším nezklamala. Osobně jsem dokonce čekal méně. Safra, někdy už prostě musí Radiohead dojít nápady a šťáva. Na této desce to ještě rozhodně nečekejte. Vynikající deska. Kecám, geniální deska! Hudebně stravitelná (podobně jako byla před 4 lety i *Hail to the Thief*), pestrá a sakra chytlavá už na první poslech. Zkuste pro představu třebas Bodysnatchers. Strhující melodie a rytmus… a když to v druhé polovině Radiohead rozjedou, mám stejné návaly emocí jako když jsem před roky poprvé slyšel Paranoid Android. Zabijácká záležitost.

Shrnuto a podtrženo: 10/10 – excelentní záležitost… a radost z toho, že to Radiohead opět dokázali.

P.S. Nevím, jestli extrémně pomalý chod webu inrainbows.com, kde se dá deska objednat, byl záměrem nebo web prostě nezvládal nápor návštěvníků. Obrňte se trpělivostí. Budete ji pravděpodobně potřebovat. Hodila se i mi.