Nejprve tě uspíme, pak ti ustřelíme hlavu!

Chvíli jsem uvažoval nad názvem tohoto dnešního hudebního postu. A nakonec jsem zůstal u parafráze osvědčené hlášky, kterou kdysi na Freemusic napsal Ondra Lasák: „Nejdřív tě uspím a potom ti odpálím hlavu…“ Je to jedna z hlášek, které přesně vystihují muziku, která je mi blízká. Hudba plná emocí, poklidných rozjezdů a velkých zvratů; hudba, ke které katarze patří jako boty k Baťovi.

Dnes jsem si pro vás připravil tři mé oblíbené explozivní momenty. Tři songy plné vybičovaných emocí, epičnosti a současně závěrečné katarze. Tak schválně, kdo z vás to vydrží? Kdo přečká pomalý rozjezd a vychutná si závěr? Dejte mi vědět níže do diskuze. Jsem zvědavý, co řeknete na můj vkus.

Japonští Mono a jejich skladba Yearning

Moje srdcovka z Japonska, post-rockoví Mono. Mimochodem japonská hudební scéna má kvantum geniálních kapel. A nemusí jít jen o post-rockové záležitosti. Ulítávám třeba na jejich nezaměnitelném stylu Shibuya Key.

Ale zpět k Monu. Mono jsem viděl 2x + v rámci redakce Post-Rock.cz jsme s nimi měli i jedno príma interview. Skladba Yearning patří k mým nej. Myslím, že celá trvá kolem 15 minut. První polovina se velmi pozvolna rozjíždí, aby pak přišla polovina druhá. Schválně si ji poslechněte:

Islandští Sigur Rós

Zažil jsem si to v malém letos ve Vídni a nemůžu zapomenout.

Aereogramme a jejich Post-Tour, Pre-Judgement

Osobně mám k těmto týpkům řadu výhrad, co se hudby týče. Ale tato skladba je fantastická. Až do poslední půlminuty je to citlivý song. Pak je to emotivní nářez, vyscreamovaná pastva.

YouTube.cz: Světový videoserver od dneška hezky česky

Největší světový videoserver YouTube běží od dnešního dne kompletně i v češtině. Dá se říct, že bylo jen otázkou času, kdy dojde k plné české lokalizaci tohoto – u nás i ve světě velmi oblíbeného – serveru na přehrávání a vkládání videí. Česká republika se tak přidala k dalším 21 zemím ve světě (a 9 zemím v Evropě), které mají svou lokalizovanou verzi YouTube.

„Plníme náš slib a přinášíme uživatelům české YouTube, které umožní, abychom světu naplno ukázali lokální talenty a pověstný český humor,“ uvedla marketingová ředitelka Google v ČR Kateřina Holcmanová. (zdroj: E15: Google dnes spustil stránky YouTube v češtině)

Uživatelé, kteří přijdou na tento server a ten se jim zobrazí v typicky anglickém oblečku, mohou jednoduše v horní části webu (vpravo od loga) změnit kliknutím jazykovou verzi z English na Český (a případně změnit předvolbu země původu obsahu na Česká republika – viz:

  • Nastavení předvolby jazyka – Vyberte jazyk, ve kterém chcete YouTube zobrazit. Toto nastavení změní pouze rozhraní, nikoli text zadaný jinými uživateli.
  • Nastavení předvolby země původu obsahu – Vyberte zemi, jejíž obsah (videa a kanály) byste chtěli zobrazit. Tato volba nezmění jazyk webu.

Tři videa: Není bomba jako bomba

Exploze

Tak jsem od Davida Antoše aka jilma dostal pozvánku na jeden milý „řetěz lásky“. Tentokrát se však nepřipojím k šíření všeobjímající lásky, ani tímto řetězem nepodpořím celosvětový mír… pod taktovkou připravovaného serveru Bomba zde prostě jen postnu tři videa, ke kterým mám nějaký blízký vztah. Prostě i bzukotu a virálu je občas třeba. Jsem zvědavý, co se nakonec z tohoto připravovaného serveru vyklube… a jak bombastický nakonec bude.

Pravidla

1. Až dostanete pozvánku, jednoduše ukažte na svém blogu tři online videa, která jsou pro vás něčím „nej“. Nejlepší, nejvtipnější, nejchytřejší, nejsmutnější, nejtrapnější. Váš výběr o vás řekne hodně, takže je jen na vás, které klipy zvolíte a jak svůj výběr odůvodníte.

2. Vyberte si tři další blogy lidí, jejichž výběr by vás zajímal, a odkažte na ně.

3. O Bombě se nemusíte vůbec zmiňovat. Nebo také můžete. Tři videa vypouštíme, abychom v předvečer spuštění našeho serveru vyvolali zájem o sdílení videí a upozornili na nové možnosti. Odkaz a větička o Bombě nás potěší, ale je to váš blog, ne náš reklamní kanál. Bylo by ale dobré odkázat tento spot, případně vysvětlit pravidla vlastními slovy. (zdroj: BombaBlog: Tři (bomba) videa)

Japonští post-rockeři Mono a jejich Little Boy

Původně jsem myslel, že čistě tématicky zůstanu u třech videí, ve kterých se objevila bomba nebo bombardování. Vykašlal jsem se na to. Ne že by mi pochyběly zajímavé videoklipy. To ne, ale přece jen: tak tragicky život nevidím… jedno video si však neodpustím. Jde o videoklip mé oblíbené japonské post-rockové kapely Mono… song nese vševysvětlující název: Little Boy (1945 – Future).

Bomba song ze „zlatých“ padesátek

Miluji divadlo Sklep a jejich melodramatický (předrevoluční) kousek Na brigádě. Song Strom kýve pahýly patří pro mě do zlatého fondu české muziky. Tomáš Hanák s Janou Kušiakovou rule.

Bomba výstup Tomáše Hanáka

Tomáš Hanák mi byl sympatický odjakživa. Sklepácké kořeny, skvělé vtípky a hlavně: je to video plné „malých drobností, které se třpytí jako démanty“.

Štafetu předávám Radku Hulánovi, Michalu Kozákovi aka wokovi a Honzovi Florianovi aka starence. A nezpomeňte: Jirka pozvání odmítl, tři videa nepostnul a za dva dny mu kompletně klekl počítač, opustila ho přítelkyně a přišel o ruku. Dejte si na to bacha…

Pan V. vypráví svůj smutný příběh o nepochopení

Vítr

Lehce podivínské, ale o to zajímavější a s výbornou závěrečnou pointou.

Pokud ulítáváte přesně na takových věcech, pak rozhodně zpozorněte. Německá společnost Epuron prezentuje svou corporate identitu velmi netradičním způsobem. Reklamní průmysl tak do světa vypustil další z velmi vydařených reklam. Mimochodem: zcela zaslouženě tato reklama získala nejedno ocenění.

Pan V. na tomto videu pomalu vypráví svůj příběh o nepochopení. Je smutné, když cítíte, že vám druzí nerozumí a nejsou schopni akceptovat vaše nestandardní chování. O to příjemnější je pak to, když se najdou lidé, kteří vás pochopí a začnou vás brát a respektovat.

Tesklivost a smíření dnes vítězí nad radostí a naivitou (další várka post-rockových klipů z Last.fm)

Videa post-rockových kapel z Last.fm

Na hudebním webzinu Post-Rock.cz jsme letos v létě rozjeli speciální seriál zaměřený na videoklipy post-rockových kapel. Zaměřili jsme se pak speciálně na ty, které byly vypublikovány na Last.fm. Důvod? Jednoduchý:

– Last.fm v redakci fandíme (jde o jeden z nejlepších hudebně zaměřených webů, který má smysl + perfektní provedení + je stopro splněným snem nejednoho hudebního fandy).

– Výborně zpracovaný přehrávač s propojením na osobní statistiky zaregistrovaných uživatelů (Jsi zaregistrovaný na Last.fm? Výborně, stačí odkudkoliv sledovat klipy z Last.fm a zaznamenávají se ti do tvých statistik.).

– Odpadá problém s „šířením“ videí bez autorova schválení. Možná je to kravina, ale přece jen je príma vědět, že videoklip pochází z oficiálního zdroje.

Věřím, že v brzké době se videa na Last.fm ještě více uchytí a stanou se neoddělitelnou součástí tohoto komunitního hudebního webu. Ale teď pojďme k jednotlivých skladbám. Dnes se blíže koukneme na celkem 6 videoklipů – od dánských The Seven Mile Journey, australské kapely Laura a islandských Sigur Rós.

The Seven Mile Journey (Dánsko)

Historie dánské kapely The Seven Mile Journey se datuje někdy od roku 1999 (resp. od roku 1995 vystupovali ještě pod jiným názvem). V roce 2001 vydávají své první (4-skladbové) demo. O pět let později pak přicházejí s albem The Journey Studies (2006). Již 6. února 2008 bude vydáno jejich další album – The Metamorphosis Project. Právě z tohoto alba pochází také videoklip January 4th – the Hypothesis Hours (zkrácená verze). Spanilá jízda, která v posledních vteřinách přesvědčí všechny nevěřící Tomáše, že tito dánští freaci tu nejsou jen od toho, aby vybrnkávali jednoduché melodie.

Laura (Austrálie)

Melbournská kapela Laura má za sebou už také několik roků své existence a v rámci post-rockové scény nepatří mezi žádné Benjamínky. O jejich hutném soundu se můžete přesvědčit ve dvou videoklipech. Ten první -Every Light – může v nápadu připomínat ten od The Seven Mile Journey. Dějová linie se v druhé polovině láme a zběsilým tempem plyne zpět ke svému začátku.

Sigur Rós (Island)

Islandskou kapelu Vítězná růže (tak totiž jejich název zní v překladu) netřeba představovat. Kapelu, kterou před lety vychvalovali a brali na svá turné britští Radiohead se už v dnešní době sama řadí mezi profláklé a (mezi alespoň trochu znalou hudební veřejností) notoricky známé kapely. Neméně známé jsou i jejich precizně zpracované videoklipy plné stesku, katarzí, společenských tabu, apokalyptických vizí, ale i naděje a smíření.

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.

Překvapí OSA svou odpovědí? Budu k nim konvertovat?

Obaly na CD

Když jsem minulý týden dostal od OSY email s žádostí znovu zaslat špatně čitelný repertoárový list, netušil jsem, jak dalece mě toto téma chytne. Již v mém prvním mailu, který jsem OSE psal, jsem nadhodil pár otázek. Od té doby však ve mně dozrály další, a já bych rád na ně znal odpověď přímo od zdroje.

Od prvního mailu ze strany OSY již uběhl týden a já jsem zatím stále jen natěšený na odpověď. Zatím nedorazila. Dle sdělení odborné referentky byl mail s mými dotazy postoupen vedoucímu OSY v Ostravě. Pokud odpověď v Ostravě zraje a dozrává jako víno, pak si rád ještě nějaký ten den počkám (i když do konce října bych to rád viděl vyřešené). Uvidíme, možná má vedoucí ostravské pobočky natolik silné argumenty, že mě přiměje ke konverzi.

A jak zatím celý týden probíhal v mailech? V pondělí jsem odborné referentce OSY zaslal slíbený mail s kompletním repertoárem všech tří kapel. Vzhledem k tomu, že bylo až do středy (24.10.2007) „ticho po pěšině“, napsal jsem ve středu stručný mail tohoto znění:

Dobrý den paní R.,

věřím, že podklady, které jsem Vám minule poslal, jsou v pořádku. Když tak mi dejte vědět.

Ještě bych se rád vrátil k těm mým otázkám. Opravdu rád bych od Vás dostal odpověď a myslím, že nejsem sám (viz můj blog na www.canik.cz).

Děkuji a přeji Vám pěkný den

Ing. Petr Čaník

Dnes v 9:40 jsem od odborné referentky OSY dostal tento mail:

Dobrý den pane Čaníku,

zaslané repertoárové listy jsou již v pořádku. Váš dotaz jsem předala vedoucímu naší pobočky OSA – Ostrava, který se Vám k tomuto vyjádří.

S pozdravem

J.R.

Odborný referent veřejného provozování

Když už se mi tedy má k mým otázkám z minulého týdne vyjadřovat někdo (pravděpodobně) kompetentnější, řekl jsem si, že rovnou sepíši i další dotazy, které mi už delší dobu leží na srdci:

Dobrý den paní R.,

děkuji za mail. Vážím si toho a myslím to vážně. Na odpověď se těším.

Jen ať si rozumíme – nechci být žádným laciným provokatérem; jde mi spíše o samotný princip. Možná jsem naivní, ale od instituce jakou je OSA bych rozhodně čekal 2 základní věci:

– podporu kultury, ne její omezování zbytečným a vynucovaným papírováním + principem „presumpce viny“ (pořádaný koncert jsem nedělal pro peníze, nikoho jsem nechtěl podvést… a vynucené papírování při pořádání kulturních akcí ze strany OSY mě prostě zaráží);

– respekt a férový přístup ke všem autorům všeobecně, ne pouze vůči těm, kteří jsou členy vašeho svazu – existují například nějaké odhady kolik nelegitimně (schválně nepíši: nelegálně) vyberete peněz od cizích autorů (mám na mysli autory svých vlastních fotografií, osobních rodinných videí, textových prací apod.)? Počítám, že to bude částka v řádu miliónů ročně. Existuje u OSY nějaký mechanismus odpovídající, vhodné a technicky možné kompenzace těmto autorům?

Bohužel, v současné době u OSY nevidím ani krapet toho, co bych od organizace bijící se za autorská práva očekával. A podle toho, co vím, nepatřím k menšině.

Neočekávám odpověď od vás samotné, ale byl bych rád, kdybyste tento mail připojila k tomu, který šel vedoucímu ostravské pobočky OSA.

Děkuji a přeji vám pěkný den

Ing. Petr Čaník

P.S. Neberte – prosím – tento mail osobně. Jde o můj názor vůči OSE, ne vůči Vaší osobě. Váš přístup je v pohodě.

Jsem opravdu zvědavý na argumenty, které mi OSA předloží. Některé očekávám, na některé si možná budu muset opravdu počkat. Určitě vám dám vědět.

Aktualizace 26. října 2007 – mail od odborné referentky veřejného provozování

Dnes v 10 hodin mi přišel mail od paní J.R.

Dobrý den,

pane Čaníku, Váš dotaz jsem předala k vyřízení vedoucímu naší pobočky panu B., ale jelikož je momentálně na dovolené, žádám o strpení.

S pozdravem

J.R.
Odborný referent veřejného provozování

Anketa v Respektu o sdílení hudby a filmů: Triviální otázka si žádá nelogickou odpověď

Sdílení hudby a filmů

Je to sice už pár (slovy: šest) dní, co vyšel Respekt číslo 42, ale přesto bych se k němu ještě rád vrátil. To, co chci napsat, si to totiž zaslouží. Vyšla v něm hodně zajímavá anketa: Mělo by být sdílení hudby a filmů na internetu trestné? Jednoduchá otázka, která žádá smysluplnou odpověď.

Byly dotázány čtyři zajímavé osobnosti, které o dané problematice mnohé ví:

  • Ing. Pavel Bodiš z Mezinárodní federace hudebního průmyslu
  • Lenka Hečková z České protipirátské unie
  • Jan Pavelka ze Svazu nezávislých autorů
  • David Antoš redaktor serveru Lupa.cz

Prostě žádní tři nejsmělejší posbíraní na nejbližší tramvajové zastávce; všechno hlavy pomazané, které jsou (nebo by alespoň měly být) v obraze.

Celá anketa mě však docela zaskočila. Lákavá otázka, která ve mně vyvolala zvědavost. Zajímaví čtyři respondenti. Nádherná konstelace. Celý nachutnaný jsem se tedy pustil do čtení a už první názor mě docela zaskočil. U druhé odpovědi se má dechová krize prohloubila. Třetí a čtvrtá odpověď mě sice uklidnily, ale přísně vzato – prohloubily nelogičnost a absurditu prvních dvou odpovědí.

Nejde mi vůbec o to, co tito respondenti odpověděli. To, že pan Bodiš a paní Hečková zastávají určitý světonázor je jejich nezadatelné právo, ke kterému jim zároveň nahrává současný status quo. O rozbor tohoto mi ale nejde. To by bylo na samostatný článek. Jde mi o jednu jedinou elementární věc: slušností je odpovědět na to, na co je člověk dotázán. Žádné mediální oblbovačky typu: Zeptejte se na co chcete, na co chci odpovím.

Jestliže se mě tedy někdo zeptá na otázku, zda by něco mělo či nemělo být, očekává ode mě můj osobní názor. Ne, mediální kašičku, kterou pouze popisuji současný stav. Taková otázka by asi zněla: Je sdílení hudby a filmů na internetu trestné? Možná první dva respondenti dostali jinou otázku, možná právě tuto. Ale co už, mě osobně jejich odpovědi: 1. neuspokojují, 2. mi přijdou nelogické, 3. dokážou (speciálně u této citlivé problematiky) naštvat. Chápu, možná je těžké nezazpívat zrovna v tu chvíli píseň toho, kdo je mým chlebodárcem, ale přesto – stojí za to odpovídat na položenou otázku nebo neodpovídat vůbec. Nikoliv však otázkou na hrušky začít filozofovat o třešních.

Hořká pachuť vendety (Tom Tykwer a jeho Nebe)

Tykwer, Nebe

Nad Tykwerovým filmem Nebe jsem toho už nadumal až až. Ten film mě prostě fascinuje. A jsem rád, že dneska jsem si to prožil zase. Stačilo „nechtěné“ přepnutí na ČT1, pár vteřin a já se hned naladil. Turn on, tune in, drop out. Fascinující Kieslowského atmosféra. Myslím, že samotný Kieslowsky by mohl být hrdý na to, co z jeho scénáře vzniklo… a že má své následovníky; přinejmenším aspoň jednoho zdatného a šikovného následovníka, Toma Tykwera. Důraz na detail, poklidná melodie, pomalý a neagresivní, ale o to neklidnější běh filmu, hluboká myšlenka, která se dere pod kůži – to vše dělá z těchto „duchem Kieslowského“ prosycených filmů opravdové kinematografické skvosty.

Dříve mi dojem z Nebe lehce kazila ta jakási zkomplikovaná „morální rovina“ filmu. Dneska už se tím nenechávám rozptylovat. Tykwer udělal vše pro to, aby se divák mohl přinejmenším aspoň trochu ztotožnit s hlavními hrdiny. Otázkou je nakolik krkolomně/nekrkolomně svou práci odvedl. Ale popravdě – o to vlastně v tom filmu ani nejde. Jde o samotnou podstatu celého příběhu. Alespoň v mém případě jde o hořkou pachuť (jakkoliv ospravedlnitelné vendety), o nemožnost úniku a o chladivě nepříjemný pocit z toho, kam vede snaha se o tento únik pokusit.

Původně Kieslowski zamýšlel vytvořit celou trilogii – **Nebe**, **Peklo**, **Očistec**. Vedle Tykwerova Nebe již bylo dokončeno i Peklo, a to jugoslávským režisérem Danisem Tanovičem (2005). Zatím jsem neměl tu čest. ČSFD se netváří nijak nadšeně (IMDB je na tom lépe)… prubnu a uvidím.