Kdysi v první polovině 90. let jsem chodil na Obchodní akademii ve Valmezu. Rád na tu dobu vzpomínám. Skvělé prostředí a zážitky, výborní spolužáci a pár výborných učitelů, na které dodnes nemůžu zapomenout. Mezi jednu z mých hodně oblíbených učitelek patřila naše češtinářka – Alenka Dobešová (omlouvám se za tu familiárnost, ale v soukromí a mezi spolužáky jsem ji snad ani jinak neřekl). Dáma středních let s francouzským šarmem. Díky ní jsem si zamiloval francouzského existencionalistu Alberta Camuse či přišel na to, kdo je Jean Cocteau.
Jednou jsme tak v češtině probírali předválečnou literaturu a Alenka Dobešová položila otázku: „Kdo jako první reagoval na události v předválečném Československu?“ Tehdy mi odpověď okamžitě nedošla, ale Alenka Dobešová dala logickou odpověď – poezie a jednoduché prozaické útvary (fejetony apod.). Básně se totiž píší rychleji než romány. Po letech se mi toto vše připomnělo, když jsem pročítal věci kolem formy, obsahu a rychlosti komunikace.
V poslední době se mi tyto věci připomínají zas a znova. Když vidím, s jakou rychlostí a jakými médii jsou informace předávány nejrychleji. Dnes jsem si na to vzpomněl znovu při tweetu:
Letecke nestesti twittrovano 20 min pred prvnimi ofiko zpravami + 1 twitrar na palube http://zi.ma/325 (zdroj: http://twitter.com/matesola/)
Připomnělo se mi to i před pár měsíci u článku Adama Javůrka: O smrti slavného novináře informovala první Wikipedia a Twitter.
Otázkou je, co si pod oním „rychlý, rychlejší, nejrychlejší“ představit. Každý si může představit zcela rozdílné věci a v podstatě bude mít vždy pravdu. Pro mě jako uživatele internetu je pohled na tyto 3 dynamiky pohybu třeba takový:
- rychlý je pro mě článek v blogu nebo zpráva na internetu;
- rychlejší jsou pro mě různé tumblelogovací služby – www.tumblr.com či www.soup.io;
- nejrychlejší ze všech dostupných prostředků komunikace je pro mě via mikroblogovací služby – zdá se, že další služby v tuto chvíli válcuje především Twitter.
Tím, co udává onu dynamiku, není v dnešní době už téměř nic jiného než schopnost člověka zareagovat na vznikou situaci, zprávu. Článek v blogu mi prostě trvá minimálně pár (desítek) minut. Oproti tomu Twitter jsem schopen napsat během pár vteřin, a to odkudkoliv. Současně však na Twitteru nikdy nenapíši podrobnou analýzu nějakého jevu. Od toho jsou jiné formy komunikace. Člověku jsou dnes otevřeny ohromné možnosti. A jsem za to rád.
