Akční ceny a vnímání cen: Hypermarkety, supermarkety versus lokální obchody

Otázka na úvod: Koho vnímáte jako levnějšího obchodníka? Velký obchodní řetězec (supermarkety a hypermarkety typu Albert, Kaufland, Tesco apod.) nebo lokálního obchodníka – místní řeznictví či pekařství na náměstí, na růžku či ve vaší vesnici?

Od konkrétních akčních slev po všeobecné vnímání “levnějšího”

I ve mně přetrvává mnohdy pocit, že v hypermarketech musí být vše levnější. Vždyť mají pravidelné letákové akce, kde nás zásobují informacemi o bezkonkurenčních cenách. Pravidelně promují akční ceny a hlavně tyto akce hlasitě a viditelně komunikují. Stejně tak dobře propagují různé “garance nejnižších cen” apod. A pak si člověk najednou uvědomí, že jednotlivé akce zevšeobecňuje na celý obchod.

Srovnání cen v místním řeznictví a v hypermarketu

Před nějakou dobou jsem byl v jednom hypermarketu v Kopřivnici nakoupit pár věcí, které nám chyběly na víkendovou večeři. Už tam mě zarazily místní ceny, na které normálně nehledím. Hned po víkendu jsem se dal do menšího průzkumu. Srovnal ceny s místním Novojičínským řeznictvím a výsledek mě docela zaskočil. Kromě letákové ceny, která se hned po konci akce vrátila na původní cenu, byly věci dražší v hypermarketu, ne v místním řeznictví. V letáku jsem dražší věci promované neviděl. Beru, že pokud budu nakupovat jen podle letáků (kdo to dělá, ať zvedne ruku nebo napíše komentář níže), tak ušetřím. Leták přesto plní významnou roli. Umocňuje ve mně – coby běžném zákazníkovi – pocit, že tento hypermarket je levnější variantou oproti běžnému, místnímu obchodu. Jednotlivé akce totiž vnímám tak, že je zevšeobecňuji na celý sortiment. Rozumíte mi?

Není koblížek jako koblížek

Příběh pokračuje. Předevčírem jsem si šel koupit koblížek do stejnojmenného hypermarketu. Akční cena 5,90 za 50g koblížek mi vrtala v hlavě. Znovu, normálně bych si té ceny nevšiml, ale tentokrát mi to nedalo. Nedalo mi to a včera ráno jsem navštívil malé pekařství u mého baráku. Běžná cena 4,70 Kč za 55g koblížek. Akční koblížek je bezmála o 26 % dražší než ten za běžnou cenu. Jsou to jen mé náhody nebo to takhle vidíte i vy?

Poznámka závěrem

Vše je to o vnímání? O pocitu, jaký z dané věci máme. A platí to naprosto na vše. Rád se svých kamarádů a známých ptám na podobnou otázku, a to totiž: Jak vnímáte počet sebevražd a vražd? Čeho je podle vás více? Většinu mých přátel překvapí fakt, že sebevražd je nepoměrně více oproti vraždám. Tušili jste třeba, že v roce 2002 bylo v České republice 234 vražd a v tom stejném období 1534 sebevražd? Tento trend je globální. Často jsou tímto nepoměrem a naprosto opačným vnímáním počtu vražd a sebevražd zaskočeni. Taky jste čekali, že je více vražd?

Disclaimer

Pro Řeznictví Miroslav Stiborek a syn děláme marketingové služby. S celou rodinou Stiborkovou mám velmi blízké a přátelské vztahy. Analýza cen nebyla a není v zadání našich marketingových služeb. Jen jsem si při své práci tohoto propastného rozdílu všiml a už pár týdnů mi pořádně vrtá v hlavě. Jak pojmout komunikaci lokálního řeznictví? “Komunikovat” stejně jako velké obchodní řetězce nebo znáte lepší cestu, která ale současně všem ve spádové oblasti ukáže, že naše vnímání může být daleko od reality?

Piaget: Product placement ve videoklipech Florence and the Machine

Nedalo se toho nevšimnout. Když jsem minulý týden viděl (mimochodem vynikající) klip Florence and the Machine “Shake It Out”, zaujala mě tato scéna.

Minulý týden Florence and the Machine vypustila do světa nové video “No Light, No Light”, objevily se tam hodinky Piaget znovu.

Pak už jen stačilo na Googlu spojit Florence and the Machine se značkou Piaget dohromady a bylo vše jasné: Hodinky a šperky Piaget nejsou v klipech náhodně. A jsou tam tak výrazné, že by o tom ani člověk neuvažoval. Florence Welch na novém albu “Ceremonials” spojila síly se značkou Piaget.

Vadí vám osobně takové spojení? Existují pro vás příklady totálně zmršeného product placementu v klipech? Nebo naopak dokonalé symbiózy muziky a reklamy?

Abych nezapomněl. Zde jsou ta videa. Stojí za to.

Svoboda v práci: Realita, utopie nebo někde mezi?

Svoboda v práci je – zdá se – trendy. V posledních dnech vidím “svobodu v práci” a myšlenky Tomáše Hajzlera a Peoplecomm častěji a častěji. Nevím, jestli je to tím, že jsem si jich dříve tolik nevšímal nebo Tomáš (snad mu můžu takhle říkat, ať to nevypadá, že mi jako člověk není sympatický) v nejlepším slova smyslu rozjel intenzivnější marketingovou kampaň.

Blog Peoplecommu sleduji už několik let. Vždy se mi líbil důraz na lidskou stránku podnikání, zdůrazňování role a vlivu volného času na pracovní efektivitu apod. Poslední vývoj v Peoplecommu mě však trochu zaráží – viz víkendový článek v příloze Hospodářských novin (“Svoboda jako experiment”) či třeba toto video:

Svoboda v práci jako buzzword(s)

Nemohu se zbavit pocitu, že “svoboda v práci” je jen jedním z dalších módních termínů. Termín, který svou líbivostí daleko předběhl skutečný význam tohoto termínu. Líbivost mi v některých diskuzích až přerůstá v ideologizaci a utopičnost celého konceptu.

To, že si na něm někdo založí byznys, mi vůbec nevadí. Opravdu, I swear… Stejně tak mi moc nevadí, že je jen z jiných úhlů “znovuobjevována Amerika” – viz třeba:

“V knize Svoboda v práci z roku 2009 popisují dva američtí novináři, že tato myšlenka vlastně zpochybňuje model průmyslníka F. W. Taylora z počátku industriální éry, kdy tisíce dělníků prováděly stále stejnou činnost. Výrobní linky a procesy navrhoval někdo jiný, dělníci byli jen “vykonávači”.” (Svoboda jako experiment, Hospodářské noviny, 5.8.2011)

To, co mi vadí, že je tento trend vnímán jako funkční model a firmy, které na této vlně nejedou, jsou jejími propagátory často vnímány jako zastaralé. Nebo se pletu? Vždyť trendy k humanizaci práce jsou tu už nespočet let. Viz třeba škola Human relations z počátku 20. století jako reakce na příliš technicistní taylorismus, job enrichment, job enlargement apod. Je všem těmto učebnicovým příkladům ku škodě, že jsou prostě jinak nazývány nebo je zastánci svobody v práci ani neznají?

Často jsou ukazovány příklady firem jako Semco, Zappos apod. I kdyby na světě existovalo 100, 200 nebo 1000 “svobodných firem”, stále to pro mě není důkazem obecné funkčnosti modelu “svobodné firmy” (tak jak jej Peoplecomm prezentuje). Je to imho marginální záležitost, která je schopná existovat právě díky své marginalitě, podobně jako třeba Fair Trade (a věřte, že se mi to nepíše nikdy lehce).

Arthur Rich: Věcně a lidsky přiměřené

Trefně to na Twitteru vystihl Viktor Machek (dovolím si celou citaci, ať jeho myšlenky nevytrhávám z kontextu):

“[Muj] zasadni rozpor s teorii o svobodne firme spociva v tom, ze nevidim jasne danou ekonomiku cele veci. Kdyz uvazim, ze kazdy muze delat co chce, tj. napr reklamni agentura bude diky jednomu zamestnanci zkouset navrhy interieru (v clanku..!), netusim, zda jsou majitele opravdu blazni, nebo uz jsou dostatecne za vodou, aby tyto pokusy zaplatili. Obecne mam pocit, ze koncept je pouze slozen z nekolika neustale dokola omilanych frazi,vcetne nekolika prikladu (ano, Zapos s obratem miliardy si muze dovolit treba postavit dalsi Sputnik a je jim to jedno). Dve firmy, ktere se v CZ ke koncepci jaktakz (Symbio nejde zcela do dusledku, nedivim se) hlasi, me nepresvedcuji, ze je projekt nosny.Ke vsemu cesky clovek, potazmo zamestnanec, velmi tezko prevezme iniciativu (vlastni zkusenost se rizenim pocetnych tymu). Proto si myslim,ze je to pekna utopie,nicmene zavadet ji do fungujici firmy, kde jsou jasne nastavena pravidla, ekonomika, klienti a pod, je pomerne nebezpecne. Ač se to může zdát přehnané, tvrdím, že pokud není za jakoukoliv prací, projektem, akcí především ekonomický výsledek (kromě vyjímek samozřejmě), zaměstnanci nebudou nikdy aktivní…” (zdroj: Viktor Machek, @kaczer)

Arthur Rich kdysi o přiměřeném (etickém) jednání hovořil jako o lidsky a věcně přiměřeném jednání. Tyto dva body (maximy) musí být naplněny současně, jinak je to dříve či později cesta do pekel. Firma nemůže dávat o 20 % větší částku na dobročinné účely než je její zisk. Dříve nebo později to povede k jejímu bankrotu. Lidsky přiměřené zde není doprovázeno věcnou přiměřeností. Stejně tak naopak. Perfektně a precizně zmáknuté plynové komory (věcná přiměřenost) jasně odporují lidské přiměřenosti (smrti lidí v koncentračních táborech).

Sláva hierarchii, čest interním směrnicím, stop pinkwashingu

Vůbec se zde nechci rozplývat nad smyslem a prospěšností interních směrnic či hierarchie. Interní směrnice jsou naprosto přirozeným důsledkem růstu organizace a jsou jedním z nezbytných nástrojů prosazování ucelené firemní kultury. Jde jen o jejich míru a přiměřenost… o ukočírování toho, co například Robert Merton nazývá ztrátou “utilitárního charakteru” norem. (Merton, R., 2000). Stejně tak je to s hierarchií. Pokud někomu dělá problém používat termín “hierarchie”, pak ať klidně používá “uspořádání” nebo “[neexistence] klasické hierarchie” (Ondřej Kraus, ředitel IKEA Praha – Černý most). Vždy však zůstaneme u jedné a téže skutečnosti – vertikálního uspořádání organizace… a dohadování nad slovíčky bude v lepším případě přihlouplým “slovíčkařením” a v horším případě “pinkwashingem”.

Přeji všem lidem maximální svobodu v práci, přeji si, aby pracovníky práce bavila, aby pro ně byla vášní, aby v ní viděli něco víc než jen výdělek… a aby si za tuto práci řádně vydělali. Když se svezu na současném legračním Hájkově “virálu”: Nevadí mi “svoboda v práci”, vadí mi onen -ismus, který se kolem toho rodí.

Ať se však debata posouvá dál, měl bych zde pár otázek. Je možné principy svobodné firmy aplikovat na jakékoliv firmě? Pokud ne, kde jsou limity? V jaké ekonomické situaci musí být firma, aby si “svobodu v práci” mohla dovolit? Budu rád za vaše názory, postřehy a příjemnou diskuzi.

Literatura:
– Keller, J.: Sociologie byrokracie a organizace. Praha, SLON, 1996.
– Merton, R. K.: Studie ze sociologické teorie. Praha, SLON 2000.

O odpovědnosti

Tento týden mě zaskočily hned dvě hlášky, které se dotýkaly odpovědnosti. První hláška byla spíše jen takovým štěkem v jedné z nekonečných diskuzí na internetu, druhá byla pak samostatným článkem. Obě dvě mě zaskočily, vnímání světa z obou dvou tak nějak vybočuje z mého pohledu na svět… a hlavně mého pohledu na osobní odpovědnost každého člověka.

První hláška (už ani nevím, v kterých novinách byla) zazněla:

“Na pracáku [se člověk dočká šikanování] byrokratů, kteří vám práci stejně nenajdou a ve finále si ji musíte sehnat SAMI.” (sic!)

Beru, že člověk na pracák jde s tím, že hledá práci. Otázkou však je, zda-li přihlášením na pracák přenáším odpovědnost za nalezení práce na nějaký úřad… nebo tato odpovědnost (byť jsem se stal “klientem” úřadu práce) stále zůstává na mě. Možná se na svět divám divnou optikou, ale přijde mi, že práci si musím především sehnat sám.

Druhá zpráva vyšla na iDNES.cz pod názvem: Američanka nemůže najít práci a žaluje kvůli tomu svou univerzitu.

“Naprosto zklamala,” tvrdí Thompsonová, která dosud bydlí doma u matky. Školní oddělení pro rozvoj kariéry jí prý nedalo zdaleka takové tipy a rady, jaké slibovalo. (zdroj: iDNES.cz)

Opět jsme u odpovědnosti a u neustálé touhy či potřeby některých přenášet tuto odpovědnost na druhé. Vědět o člověku, který se pustil do takové pře s univerzitou, že se mi hlásí do zaměstnání… tak ho snad automaticky vyřadím z výběru. S lidmi s takovou pošramocenou představou o osobní odpovědnosti prostě nechci spolupracovat. Takové ufňukánky, kteří si myslí, že na něco mají automaticky nárok, nemusím.

Někdy se mi zdá, že někteří lidé mají příliš posunutý práh bolestivosti. Nic nevydrží, příliš brzy se vzdávají, jsou málo houževnatí, málo bojují. Neúspěch, porážky, bolest patří k životu. Nebojte, nevyhledávám je… naopak jsou pro mě dostatečně silným impulsem k tomu, abych je ze svého života eliminoval.

Zdeněk Škromach: Sliby se slibují a blázni se radují

Jsem zatížen na některé veselé postavičky naší politické scény. V TOP10 se už nějaký ten měsíc/rok drží na předních pozicích Zdeněk Škromach (ČSSD). Sekundují mu David Rath, Milan Urban, Jiří Paroubek, Vítězslav Jandák a pomyslný kruh uzavírá Lubomír Zaorálek. Rád vždy s mrazením v zádech pročítám jejich perly… a vždy si vzpomenu na slova docenta Jiřího Novotného z MU ESF Brno: “Co slovo, to perla. Co věta, to soubor perel.”

Zdeněk Škromach se tento týden pochlubil další várkou chabomyslných myšlenek v rozhovoru pro iHNed.cz – viz Zdeněk Škromach vysvětluje, kolik by stály všechny sociální sliby ČSSD. Něco tak veselého a současně mrazivě závažného by mělo být uchováno jako poselství všem budoucím generacím. Věty typu – “Šetření je také, když nebudete dál zvyšovat výdaje.” nebo “Sliby se slibují a blázni se radují.” – by prostě neměly zůstat bez povšimnutí a měly by být přinejmenším tesány do kamene. Jakeš ve svém legendárním vystoupení na Červeném Hrádku hadra.

Pravda – byť nechtěně – odhalená v celé své nahotě. Nemohu než nesouhlasit s jedním diskutujícím pod článkem na iHNed.cz: “Proboha, jakou inteligenci musí mít člověk, kterému někdo takový imponuje natolik, že ho volí?”

YouTube a video blogy neslyšících

Setkal jsem se s tím dnes poprvé a mile mě to překvapilo. Na Youtube jsem narazil na několik příspěvků neslyšících, kteří tímto mají možnost komunikovat se světem. Navíc nešlo o nahodilý a jediný příspěvek, ale o cílené vlogy neslyšících. Překvapilo mě to a potěšilo, že Youtube umožňuje lidem s tímto handicapem takhle komunikovat se světem.

A2ZALN1: A2ZALN1’s webcam recorded Video – May 18, 2009, 08:36 AM

UMnet: Video Blog 26

Californiali1y: Deaf Joke

jonLenois: The video clip is for wine and cheese fundraiser at DCC

DeafVideo.TV – prostor pro neslyšící

Při brouzdání internetu kolem tohoto tématu jsem pak narazil na pár zajímavých zdrojů. Aspoň jeden: Jednoduchý web, kde je možné najít videopříspěvky různých neslyšících a další tématická videa najdete na DeafVideo.TV.

Setkali jste už taky někdy s video blogy neslyšících? Znáte nějaký český/slovenský video blog či někoho z neslyšících, kdo publikuje své příspěvky na Youtube? Existuje nějaká taková komunita v ČR/SR?

Diskuze jako prostor pro manipulaci?

Už jsem zde několikrát psal o falešných diskutérech či bloggerech (viz třeba tady nebo tady nebo tady nebo tady). Je to pro mě téma hodně citlivé. (Komerční) komunikace se zde totiž mění v čirou manipulaci. Vydávat se za nezaujatého diskutujícího vyvolává více důvěry, než klasická reklama. A vypadá to, že jde o nikdy nekončící příběh. Vedle případu Swarm.cz: Alza.cz a nemorální propagace, je to například nová kampaň, ve které jsou zdůrazňován produkt Hellomobile (a jejich spojení s Paysecem). Předevčírem jsem objevil na blogu nevinný dotaz:

“Nevite co je paysec?nabizi to napr. hellomobile.”

Resp. objevil se u dvou článků. Při bližším googlování však zjistíte, že ina (a pár dalších osob) mělo ve stejnou dobu neudržitelné pnutí mysli tento dotaz rozmístit i na dalších webech.

Tunisko.Orbion.cz
hellomobile-paysec-7

HedvabnaStezka.cz
hellomobile-paysec-8

Na internetu jde při zadání “hellomobile” & “paysec” najít i další kombinace, které moc nezavání autenticitou a smrdí to “falešným diskutérem”. U Marigold.cz je jich možné najít více (stejně jako třeba na Webtrh.cz).

Marigold.cz
hellomobile-paysec-4

Marigold.cz
hellomobile-paysec-5

Nelehký život Evelin

Nejsmutnější je asi příběh dívky Evelin. Ztráta paměti po vzoru Nolanova Mementa vede ke smutným situacím, kdy Evelin vychvaluje “praktičnost paysecu od hellomobilu”, aby o 2 minuty na to na jiném webu vznášela dotaz, “co to vlastně ten paysec od hellomobilu je”.

Security World
hellomobile-paysec-evelin1

Finance.cz
hellomobile-paysec-2

Samozřejmě je zde možnost, že jde o dvě absolutně rozdílné Evelin, které náhodou ve stejné chvíli myslí nad společným tématem. Evelin tuto mozkovou schopnost ztrácí i pod jedním profilem na Security World.

Poslední komentáře uživatele evelin

* 03.07.09, 14:13 Neznate paysec od hellomobile?pry je to nejaka novinka. k Prodej notebooku na Ebay: Dva pokusy, dva podvody
* 03.07.09, 14:01 Nevite jaky je rozdil mezi paypal a paysec? Je ted nejaka akce u hellomobile. k PayPal bojuje autentifikací e-mailů proti phishingu
* 02.07.09, 15:58 ja vyuzivam pri platbe pres internet paysec od hellomobile.je to moc prakticke. k Proč je používání platebních karet bezpečnější na internetu než v hypermarketu?

hellomobile-paysec-3

Fair Trade jako iluze?

Tento týden se mé cesty s hnutím Fair Trade propojily hned několikrát. V rámci kurzu Podnikatelské etiky na VŠE Praha si jedna studentka vzala toto téma za své a bude ho v příštím týdnu prezentovat. Opravdu, moc se na to těším. V průběhu minulých let bylo toto téma prezentováno už několika studenty a z mou skepsí to zatím bohužel nepohnulo.

Dnes vyšel na Aktuálně.cz článek Obliba “eticky čistého” zboží v Česku rychle roste. A to je mé další setkání s tímto fenoménem během tohoto týdne.

Fandím jakýmkoliv, byť malým, snahám o zlepšení podmínek (nejen světového) obchodování. Považuji se za člověka se silným sociálním cítěním. Přesto už roky v sobě řeším to, jestli hnutí Fair Trade považovat za férové obchodování… nebo jestli nakonec nejde pouze o hezkou PR nálepku, která však v reálu jde proti principům férového obchodování. Upřímně, pro mě jde v mnoha ohledech spíše o tu nafouknutou bublinu – mediálně dobře zvládnutý tah, jak ze solidárněji smýšlejících konzumentů vytáhnout nějakou tu korunu navíc.

“Spravedlnost” versus spravedlnost

Nelíbí se mi především pokřivování trhu. Je to pro mě něco, co mám s Fair Trade spojeno asi nejvíce. Nevím, jestli je tím pravým řešením stavení minimální výkupní sazby. Upřímně, spíše jsem proti těmto zásahům do tržních vztahů. Lepší podmínky pro zaměstnance či ohleduplnější výroba by měla být stanovena jinými způsoby než výkupními sazbami. Navíc, model Fair Trade je udržitelným právě díky svému marginálnímu fungování. Otázkou však je, jestli by něco takového bylo trvale udržitelné i pokud by to překročilo určité procento v produkci/prodeji.

Fair trade jako iluze?

Zajímavé jsou i postřehy Evy Fraňkové z její studie: Fair Trade v praxi. Případová studie producentů kávy zapojených do Fair Trade v Kolumbii. Eva Fraňková navštívila v listopadu 2006 během svého pětitýdenního pobytu v Kolumbii 6 Fair Trade družstev. Mezi jejími postřehy je například i tento:

“Mezi hlavními problémy [které zmiňovali členové Fair Trade družstev] byla prakticky ve všech případech zmiňovaná nízká minimální garantovaná výkupní cena FT kávy a několikrát se opakovalo tvrzení, že tato cena vlastně není vůbec férová. Dalším velkým problémem je pak vysoká cena certifikace. Negativně jsou vnímány také požadavky na obsáhlou a komplikovanou administrativu, která v důsledku produkci FT kávy výrazně prodražuje.” (zdroj: Eva Fraňková, 2007:24)

Bohužel se mi zdá, že jde o skvělý model, ale ne v tom smyslu, jak je prezentován Fair Trade aktivistickými (sic!) materiály. Zahráním na strunu solidarity, lítosti a domnělé férovosti jsme schopni ze spotřebitelů dostat podstatně více peněz… o to více nejednoho zamrzí, že v absolutních i relativních číslech končí větší část na té bohatší straně zeměkoule. Otázkou k jiné diskuzi je, zda-li je to špatně nebo dobře. To zde neřeším. Smutné mi to je pouze z toho důvodu, že mi z PR textů Fair Trade vyplývá jiná vize.

Mimochodem: Nerozevírají se i tímto náhodou ony pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými?

Použitá literatura

Fraňková Eva: Fair Trade v praxi. Případová studie producentů kávy zapojených do Fair Trade v Kolumbii. Badatelský projekt studentky. Masarykova univerzita, Brno 2007.

Více falešných názorů, zkušeností a spokojenosti

Včera jsem si na zkoušku koupil Fresh Magazine (magazín zaměřený na marketing, podnikání a public relations). Nalákal mě článek: Flog, nebezpečná cesta k úspěchu. Asi mám příliš zkreslenou představu o kvalitě českých novinářů a magazínů. Jan Kříž se v první polovině článku zaměřuje na problémy spojené s falešnými blogy, které byly a jsou vytvářeny za účelem vytváření lepšího světa a povědomí o určité značce či produktu. Zmiňuje příklad Bison & Rose.

Jak na faleš(né blogy)?

V druhé polovině článku však autor dává návod, jak takový falešný blog založit a spravovat. Vedle rad typu “Nikdy nepište na blog z firemní IP adresy” (kde by dnes byli Bison & Rose, kdyby si takové rady brali k srdci) obsahuje jeho článek myšlenky jako: “Máte-li už falešnou identitu, rozhodně tam nedávejte nějakou fotografii, a pokud ano, tak upravenou počítačově tak, aby nikdo nepoznal, kdo na ní původně byl.”

“Je nad slunce jasné, že na světovém internetu jsou stovky, možná tisíce falešných blogů. Na českém spíš desítky. Jistě dobře plní svou funkci. Pomiňme teď debaty o tom, zde je vytváření flogů etické či nikoliv. Pokud si myslíte, že b zrovna vám mohly pomoci, dovolím si nabídnout pár rad.” (zdroj: Fresh Magazine: Flog, nebezpečná cesta k úspěchu)

Co to je ono “jistě dobře plní svou roli”? Může účel světit prostředky, tzn. může být jakákoliv cesta, jak prodat produkt ospravedlnitelná? Kde končí firemní komunikace a začíná manipulace zákazníka – třeba tím, že v něm vytváříme pocit, že si nečte reklamní sdělení, ale názor spokojeného klienta?

Mohlo by mi to být vcelku ukradené, ale docela mě znepokojuje, že někdo dává návody na to, jak získat pár “lapených klientů” (sic!). Možná jsem ze staré školy, ale osobně mně tento přístup zaskakuje. Je to ta nejjednodušší cesta do pekel. Cesta, jak rozdrbat důvěru v komunikaci na internetu kvůli prodeji pár cetek (byť od výrobců, které můžeme mít sebevíc rádi). Ano, jsem (nejen) z principu proti falešným identitám a falešným blogům. A myslím, že by si marketingové a PR agentury i PR asociace měly jasně vyjasnit, že tento způsob je v jejich oboru neakceptovatelný. Zatím bohužel nic takového neexistuje:

“Tuzemské PR agentury budou i nadále vstupovat do diskusí na českém internetu. Jejich pracovníci přitom mohou vystupovat i pod falešnými jmény, takzvanými nicky, stejně jako je tomu dosud. Asociace se zatím nedohodla na jasných pravidlech, která by jednoznačně vymezovala působení PR agentur na webu. Část firem totiž návrh na zákaz používání nicků při internetových kampaních odmítá.” (zdroj: E15: Internetový kodex PR agentur stále chybí)

Další zajímavé zdroje

Týden.cz: Chválím za peníze. Na webu přibývá skrytá reklama
Týden.cz: Tajná agentka PR agentury: Platí mě za reklamu
Adam Javůrek: PR agentury nechtějí přijít o skrytou reklamu na internetu

Podnikatelská etika na Twitteru

Už nějakou dobu mi to leží v hlavě realizace Twitter účtu speciálně zaměřeného na oblast (podnikatelské) etiky a společenské odpovědnosti firem. Nedalo mi to a včera jsem se to rozhodl zrealizovat. Twitter.com/etika jsem vytvořil s cílem informovat o současném dění v těchto oblastech etiky, ale nejen jich.

Základní cíle Twitter.com/etika

1. Upozorňovat na aktuální dění v oblasti podnikatelské etiky, zajímavé články a zdroje informací. Informovat o současných kauzách, které úzce souvisí s podnikatelskou etikou (aktuální korupční kauzy, příklady podvodného jednání, pozitivní příklady apod.).

2. Sekundárním cílem je udělat z Twitter.com/etika komunikační kanál mezi (mými) studenty Podnikatelské etiky na VŠE (předmět: 3MA328 a 3MA628).

3. Už sám název účtu Twitter.com/etika ukazuje, že se nebudu chtít zaměřovat čistě jen na problematika podnikatelské etiky. Ekonomika a podnikání by mělo být primárním obsahem, ale nebudu se bránit ani dalším tématům – politika, lékařství apod.

4. Nechtěl bych zahlcovat čtenáře zbytečným množstvím příspěvků denně. Rád bych, aby informace na tomto zdroji byly aktuální, pravidelné a v rozumném množství – má představa je maximálně 3 až 5 příspěvků denně (pokud si to nevyžádají zvláštní okolnosti).

Máte zájem o informace z oblasti podnikatelské etiky? Neváhejte a vyzkoušejte Twitter.com/etika.