CE versus CE: Najděte 5 rozdílů, aneb jak se parazituje ve velkém

CE versus CE: Najděte 5 rozdílů anebo jak se parazituje ve velkém

Když se před pár dny dostala do médií zpráva o blízké podobnosti labelu China Export (CE) a Communauté Européenne, resp. Conformité Européenne (CE), docela mě to šokovalo. Šokovalo svou zákeřností. Nechci zde příliš filozofovat nad tím, do jaké míry si lidé při nakupování všímají různých certifikátů a značek kvality (i když anketa na iDNES.cz ukazuje, že si toho při nakupování všímá 2/3 respondentů). Nechci ani tak hovořit o tom, jak se vyrábí „seriózně se tvářející značky“, které si vymýšlejí sami výrobci a splňují nám tak náš český sen. Jde mi o samotný fakt, že někdo parazituje na zavedené značce CE a tím potažmo parazituje i na důvěře spotřebitelů.

V čem je tedy problém? Některé čínské zboží začalo používat svůj vlastní label CE (aka China Export), který je však nemile podobný léty zavedené značce CE (aka Comunità Europea), která označuje zboží, které splňuje normy Evropské unie. Rozdíl je pouze kosmetický, a to ve vzdálenosti mezi písmeny C a E. Shoda okolností? Nemilá náhoda?

CE versus CE

Jak tedy poznat pravé CE od toho parazitujícího? Řešení je právě v oné vzdálenosti mezi C a E. Ale nalijme si čistého vína. Myslím, že na tu vzdálenost nebude jen tak někdo hledět. A tím ani tak nemyslím spotřebitele, jako spíše některé výrobce. Navíc to pro mě osobně degraduje i samotnou léta budovanou značku CE (viz níže).

Comunità europea (CE)

Parazitování na pověsti někoho jiného není nic neobvyklého. Můžeme začít od kultovních (a tragikomických) plagiátů typu „PLIMR“ nebo hlášek: „Více proužek, více Adidas“. Své by o tom mohli vyprávět i společnosti Blata, Kofola či Hamé. Parazitování není rozhodně ničím neznámým ani na poli internetu – případy CzechTrade.net nebo Dinseyland.com jsou bohužel jen špičkou ledovce. Snad případ kolem CE versus CE nezůstane bez odezvy.

Co si o tomto problému myslíte vy? Nedalo vám to a podívali jste se, kolik zboží s labelem China Export máte doma?

Beethovenovy děti hluku (koncert Mono, 27. listopad 2007, Praha, Palác Akropolis)

Mono, Palác Akropolis, Praha, 27. listopad 2007

Japonská kapela Mono v našich končinách už pomalu domestikuje. Od léta 2006 hráli v Praze třikrát. A jen tak posluchače neomrzí. Toto úterý tedy měli tito sympatičtí a na první pohled zakřiknutí Japonci již třetí možnost ukázat v Praze svou „zákeřnou zabijáckou taktiku“. Pomalu se přiblížit, získat si důvěru a pak s razancí padající kovadliny udeřit a rozdrtit každého, kdo se nachází v těsné blízkosti. Své zabijácké pověsti nezůstali nic dlužni.

Beethoven by škemral, aby si s nimi mohl zahrát
===================================

Kopa diváků přišla na koncert dobít baterky; a Mono je dobili dokonale. Typické pomalé rozjezdy, které postupně přerůstají v neskutečně silné zvukové vlny, nenechají klidným snad nikoho. Tento typický trademark japonských Mono a charakteristický znak post-rocku je jedním z nejsilnějších momentů valné většiny skladeb.

Mono vlastně nejsou klasickou rockovou kapelou. Jejich hudba osciluje mezi vážnou hudbou a rockem. Z rocku převzaté nástroje a forma však berou řadu postupů z vážné hudby. A podobně vypadal i koncert. Pevné držení se oficiální podoby skladeb (vždyť takhle to Mono zkomponovali nejlépe a není nutné k tomu přidávat žádné koncertní fičurinky a pentličky), koncerty bez přídavků (aby nebyla narušena koncepce a atmosféra koncertu) či atmosféra při koncertu, kdy ve ztišených momentech by šlo slyšet padnutí špendlíku na špinavou zem – toto všechno dělá tato „rocková“ vystoupení něčím nevšedním a neopakovatelným. Viděli jste Jarmuschův snímek Mrtvý muž? Je to western? Myslím si, že ne. Je to existenciální drama ve westernových kulisách. Forma není určující, gruntem je obsah. Podobně je to možné převést i na hudbu Mono.

Ještě k vážné hudbě: Mono hrají hudbu, za kterou by se nemusel stydět ani sám Ludwig van Beethoven. Kdyby žil dnes, s největší pravděpodobností by uháněl Mono, aby s nimi mohl hrát; aspoň druhé housle.

Jeremy de Vine, šéf labelu Temporary Residence: „They’re not heavy like Black Sabbath – they’re heavy like Beethoven.“

Vlak na trati Hirošima, Praha, Smíření a Naděje
==================================
Několik let řešili Mono ve své hudbě téma válečných hrůz a hirošimského neštěstí. Posledním EP Phoenix Tree (2007) toto téma završili. Temné téma a přesto jejich hudbě nikdy nechyběl silný apel na smíření a naději. Potemnělé songy, které vrcholí neskutečně silnou katarzí, smířením a nadějí. Aspoň já to tak z každé jejich skladby cítím. Stejně tak jsem to cítil i na letošním (a loňském) koncertu. Je to nehorázně silná a intenzivní jízda. Jízda na trati Hirošima, Praha, Smíření až do konečné zastávky Naděje.

Je otázkou, s čím přijdou Mono nyní. Poslední zahraná – nová – skladba dává tušit, že Mono nesleví ze svého perfekcionismu a dokonalosti. Těším se na další materiál. Těším se na další drcení mých emocí a na ty momenty smíření a naděje, které z jejich tvorby sálají neskutečnou silou.

Shrnuto a podtrženo
===============
Další z vynikajících koncertů – a nejenom těch od Mono; prostě jeden z hodně silných životních koncertních zážitků. Předkapela Bee and Flower vůbec nebyla špatná, jen mě nechala chladným. Silný závěr jejich vystoupení nic nemění na faktu, že jsem šel na Mono. Bee and Flower stáli před nelehkým úkolem – předskakovat bezkonkurenčním zvukovým mágům. Předskakovali a nepřeskočili; a je dobře, že tomu tak bylo.

Poznámka
=======
Celou multirecenzi redakce Post-Rock.cz si můžete přečíst v článku Japonské exploze drtící emoce.

Foto použité v tomto článku je od Daniela Kopeckého aka Mel-Estelle. Dane, díky.

OSA zareagovala na mé dotazy

CD

Před nedávnem jsem zde psal o situaci, kdy mi napsal Ochranný svaz autorský a já zareagoval. Minulý týden jsem dostal odpověď od pana Bajgera, vedoucího ostravské pobočky OSA, a po následném svolení zde tento mail zveřejňuji. Dle vyjádření pana Bajgera jde o stručné vyjádření k mým dotazům a proto je nutné je i takto brát.

Dobrý den pane Čaníku,

Dovolím si odpovědět Vám takto – myslím , že mnoho lidí nemá jasno v tom co vlastně OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním o.s. je a jaké má poslání – v prvé řadě je to občanské sdružení, které má uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových autorských práv s autory hudby a textu a jinými nositeli práv a na základě recipročních smluv zastupuje taktéž i světové autory hudby a textu na území České republiky /toto zjednodušeně/.

Už z tohoto titulu je zřejmé že Vaše první očekávání nemůže být splněno – OSA ….. zastupuje autory hudby – jejich majetková práva – ve vztahu k jejich veřejnému užití – dovolte stručnost , vše je popsáno jasně v Autorském zákoně 121/2000 Sb.- a OSA není vlastně přímo určena k podpoře kultury / tím se přece chlubí mnoho státních, štědře z daní občanů podporovaných organizací vč.min.kultury??/ – ale přes to, toto poslání aspoň částečně naplňuje svou Hudební nadací OSA – ale OSA vznikla hlavně k podpoře autorů hudby a hudby a textu a dovolte, toto jsou oni lidé , kteří vlastně tu hudebně literární kulturu v mnoha oblastech vytvářejí – a proto – když se má za něco platit je nutné vědět za co – proto repertoárové listy , proto ohlášení hudebních veřejných produkcí dané zákonem 121/2000 Sb, a mnoho dalšího ve vztahu jak k živým koncertům tak i k reprodukovanému užití hudby – což ale vy nazýváte zbytečným a vynucovaným papírováním .

Dále píšete o respektu a férovosti k autorům, ale jen tím že OSA existuje-dle mého – je naplněn nejvyšší princip respektu společnosti vůči autorům hudby – dále píšete o autorech nějakých fotografiích – ale toto se OSA bohužel vůbec netýká , a dále píšete že vybereme od mnoha cizích autorů /myslíte hudby?/–nelegálně – to je přece úplný nesmysl už z podstaty věci .

Každý autor hudby na území CZ má právo být zastupován OSA – a o nelegálním – dovolte – budu hovořit jinak a to obráceně – spíše se jedná o to , že mnoho lidí a organizací si naprosto neomaleně přivlastňují práva užívat výsledky práce někoho jiného /v tomto případě hudby a textu/ a vydělávat na tom – myslím, že o tomto jste dobře informován – ale na základě našich , českých – úžasných totalitních – cca 50 let -se není čemu divit.

Vždyť toto byl jeden z principů komunismu – přivlastnit si práci jiného a pak na ni vydělávat.

Nechci Vás dále unavovat a nemám na to ani čas, ale pokud opravdu máte vážný zájem o tuto oblast, tak je to na delší a daleko více náročnější a připravenější debatu a taky z Vaší strany na profesnější informovanost – vždyť informací tzv. seriozních je u nás daleko více – ale myslím, že pro mnohé je jednodušší se pasovat do role podobné deníkům Blesk aj. než si opravdu seriozně a poněkud bohužel pracněji vytvořit vědomější názor.

A myslím , že daleko víc než krapet ve prospěch OSA – viz Váš email – se dá lehce najít a vidět.

Děkuji a s pozdravem

Aleš Bajger

vedoucí pobočky

OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s.

S panem Bajgerem jsme se domluvili na setkání a byl přizván, aby v lednu 2008 mohl v rámci mimosemestrálního kurzu Podnikatelské etiky (na VŠE Praha) vystoupil se svým příspěvkem dotýkajícího se problematiky etického a legitimního rozměru fungování sdružení OSA. Téma, které se do tohoto kurzu více než hodí. Nabídku rád přijal. Myslím si, že jeho vystoupení a následná diskuze bude přínosná pro studenty, pana Bajgera a v neposlední řadě i pro mě osobně.

Recenze alba: The Allstar Project, Your Reward… A Bullet (2007)

The Allstar Project

Když mi před pár měsíci Nunez z portugalských The Allstar Project psal o připravovaném novém albu, byl jsem z té zprávy natěšený jako malý Jarda. The Allstar Project prostě je moje krevní skupina. Koluje mi totiž v žilách portská krev. S očekáváním se však také zrodila obava. Povede se jim udělat něco „co osloví“ nebo vznikne další z desítek řadových post-rockových alb? Jsem rád, že natěšení bylo naplněno a očekávání předčeno. Ale pěkně popořádku.

Tito freaci na sebe upozornili už svým debutovým EP Berlengas Connection (2003). Kritikou pozitivně přijatým loňským EP Something To Do With Death si pak svou pozici jen a jen upevnili. A na své loňské EP, z kterého mimochodem na nové album převzali dvě skladby (V5 a For A Friend), letos úspěšně navázali touto první plnohodnotnou dlouhohrající deskou. Posluchač, jenž by z tohoto koutu Evropy čekal nanejvýš nějaké flamenco, temperamentní rytmy alá Gipsy Kings či jiný nářez na španělkách, je při zvukovo-hlukových orgiích těchto fellas nutně konsternován. Zvuková syrovost rozeškrábe nejedno emocionální bolínko a přímočarost rozsekne citlivého posluchače ve dva úhledné dílky po vzoru paní gilotiny. Již tyto atributy dávají tušit, že The Allstar Project se s posluchači nemíní domlouvat na příměří. Naperou do vás bez milosti plnou dávku a nechají vás u popravčí zdi ležet bez ladu a skladu. Že přeháním? A už jste je slyšeli?

Do jaké škatulky si zařadit The Allstar Project? Poslechněte si sami a uvidíte. Při poslechu mě sice napadlo hned několik kapel, ale o žádné nemohu říct, že jde o zvukovou podobnost. Jde o volné asociace a náladu, kterou tyto kapely vyvolávají. Pokud bych to měl shrnout do jedné věty, pak jsou pro mě The Allstar Project výbornou fúzí naléhavosti amerických Red Sparowes a přímočarosti Caspian. Tam, kde svou naléhavost Red Sparowes „zbytečně“ natahují a komplikují, se The Allstar Project vydávají zkratkou. Žádné zbytečné okecávačky. Pěkně na rovinu a bez skrupulí to na posluchače vybafnou, aby v závěru řekli něco ve smyslu: „A ty se s tím teď poper!“

Shrnuto a podtrženo: Další post-rocková várka plná naléhavosti, přímočarosti a kytar vybičovaných do krajnosti. Další z mála hrdých zástupců nejlepších alb letošního roku. Shrnuto a podtrženo: v Evropě se zrodilo vynikající album. Viva The Allstar Project!

Výsledný verdikt: 10/10 – vynikající album

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.

Etický kodex společnosti Enron: Protimluv nebo hořká komedie?

Enron

Aféra kolem americké společnosti Enron není téměř nikomu neznámá. Pád gigantu – 7. největšího podniku USA, který zaměstnával 22.000 zaměstnanců a jehož roční výnosy byly v řádech desítek miliard USD – byl asi tak nepostřehnutelný jako potopení Titanicu. A šlo o podobnost v mnoha ohledech. Od oslavných ceremoniálů před krachem až po velký třesk při tom, když se vše provalilo.

Zaměřme však nyní svou pozornost na jeden specifický aspekt společnosti Enron – její etický kodex. Existence etického kodexu ve společnosti Enron ještě samo o sobě nic neznamená. Etické kodexy jsou ve Spojených státech široce rozšířené. Příčinu tohoto stavu je nutno hledat nejen v ryze filantropických a etických důvodech, ale především v odlišném historickém a právním vývoji. V roce 1991 byl ve Spojených státech uveden v platnost Federal Sentencing Guidelines, který se stal důležitým podnětem pro zavádění etických kodexů v amerických společnostech. Tato reforma totiž znamenala tvrdší postihy pro podniky porušující platné zákony. Na druhé straně však zde vznikla možnost snížit navržené tresty až o 5%, a to pokud podnik udělal všechny nezbytné kroky, aby zajistil dodržení zákona. Etický kodex se tak stal jednou z možností a polehčující okolností v případě nastalých problémů. (Bláha, J., 2003:53) Proto takové rozšíření etických kodexů ve Spojených státech, proto role USA coby průkopníka v masívním zavádění etických kodexů a proto existence takového dokumentu právě ve společnosti Enron.

Etický kodex a Enron: Protimluv nebo hořká komedie?
=======================
Je spojení takového dokumentu jakým je etický kodex se společností Enron protimluvem nebo hořkou komedií? Není třeba dlouze uvažovat – Enron nám nabízí obojí. Na příkladu Enronu se ukazuje to, co od tohoto nástroje podnikatelské etiky můžeme čekat. Je užitečným nebo naopak bezcenným do té míry, do jaké ho umí firmy správně používat. Nebo dokonce se může stát do té míry „nebezpečným“, do jaké ho firmy používají jen jako zastírací manévr, tj. v rámci svých „pinkwashingových aktivit“.

Ale zpět ke srovnání Enronu a Titanicu. Když se v roce 2002 začali někteří komentátoři více zajímat o aktivity Enronu v oblasti etiky, nestačili se divit. Samostatnou kapitolu tvoří etický kodex společnosti Enron. Tento 65 stránkový dokument se mohl roky před krachem Enronu zdát nudným a suchým dokumentem. S krachem Enronu se však ukázal ve zcela jiném světle. V té době – na začátku roku 2002 – napsal Michael Miller pro magazín *Business First of Columbus* článek „Etický kodex Enronu se čte jako fikce“ (Enron’s ethics code reads like fiction). V tomto článku rozebírá tento etický kodex a sám se nestačí divit. Humorným, ale mrazivým způsobem je čtenář seznamován s různými perlami, které jsou v kodexu obsaženy. Miller začíná trefně slovy:

„Představte si, že objevíte kopii dokumentu z Titanicu, který se bude jmenovat: Bezpečně na moři. Pravděpodobně to bude řádně fascinující, ironické a morbidní čtení.“

Dále pak Miller upozorňuje na jedny z největších „perel“, které se shodou okolností v tomto etickém kodexu vyskytují. Pro naše potřeby a (pověstné) „poselství budoucím generacím“ si můžeme ukázat jen na úvodní předmluvu Kennetha L. Laye, CEO Enronu. Tolik vyplýtvaných vznešených slov – o odpovědnosti, upřímnosti, férovosti, přijetí potřebných závazků, chování se v mezích zákonných a etických norem apod. – se jen tak nevidí.

Enron - předmluva etického kodexu

Shrnuto a podtrženo: Znamená to, že tento článek je mířen proti zavádění etických kodexů? Ani v tom nejmenším. Etický kodex sám o sobě je důležitým a nezbytným nástrojem kvalitního etického programu podniku. Měl by být a má být akčním dokumentem, který pomáhá jednotlivcům z řad zaměstnanců i vedení jednat v eticky problematických situacích. Sám o sobě však není samospasitelný. Etický kodex sám o sobě nezabrání – a v případě Enronu nezabránil – neetickému jednání. Když v Enronu došlo „na krájení chleba“, byl jen kusem papíru, který odpovídal legislativě USA a pouze se snažil vydávat „dobré světlo“ o Enronu.

Použité zdroje:
===========
– Michael Miller pro Business First of Columbus: Enron’s ethics code reads like fiction
– TheSmokingGun.com – kopie etického kodexu společnosti Enron
– Bláha, J. – Dytrt, Z.: Manažerská etika. Praha, Management Press 2003.
– Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Recenze alba: Mono, Under the Pipal Tree (2001)

Mono

Under the Pipal Tree je první deska japonských Mono. První pokus, první zářez a první zásah do černého. Vyzrálost již při prvním úderu. První vybrnkávání. První „zabíjení“ zvukomalbou a zvukopalbou. První hlukové stěny, které vás nadobro oddělí od tohoto světa, aby vás následná erupce emocí odnesla někde do jinosvětů.

Mono předkládají na svém debutu koncept, kterého se víceméně drží během celé své tvorby – epicky laděné songy, dlouhé pasáže, při kterých ambientní plochy střídají erupce kytar pod taktovkou Takadových bicích. Sushi „Made by Mono“ může na první pohled vypadat pořád stejně, ale nedejte se zmýlit. Mono předkládají pro ty, kteří nechtějí život sledovat jen z rychlíku, poklidné zevlování krajinou emocí… občas prošpikovanou strmými sešupy ze srázu.

Jednou z největších předností japonských Mono byla a je jejich schopnost emocionálně rozdrtit své posluchače, resp. rozdrtit ty, kteří si chvíli počkají. Však víte, kdy vám nejvíce chutná… když pořádně vyhladovíte. Málokteré slovo se na Mono hodí tak dobře jako emoce. Osobně se stále divím, že Tezaurus ještě nepojal Mono a emoce jako synonyma. Ale nebojte, dočkáme se.

Pokud by dnes žil Beethoven, pravděpodobně by byl jejich 5. členem. Pokud ne, závistivě by je pomlouval a na každém kroku by se sžíral pocitem, kdo mu to kušuje do kšeftu.

Co vytknout této desce? Že je podobně jako další desky od Mono chvílemi „nezdravě“ ucajdaná? Ale kde že. Opak je pravdou. Kdo má trpělivost, nebude ho nudit. Nečekejte fastfood. Zde nejsme v McDonalds. Zde jsme přišli vychutnávat, ne se narychlo napráskat. Pokud jste se pustili do tohoto menu, vychutnávejte a jezte pomalu. Není kam spěchat.

Mono hráli v našich končinách už 2x – v létě a na podzim 2006. 27. listopadu 2007 zahrají potřetí. Neudělejte tu chybu, že byste chyběli.

Výsledný verdikt: 9/10 – krůček k extázi

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.

Komentářový spam: Lepší články bez diskuze, než zištné komentování

Počítač

Chtěl bych zde nějak finálně shrnout svůj pohled na kauzu komentářových spamů společnosti NETWINGS SOLUTIONS s.r.o., jejíž jednatel byl (do jisté doby) zaangažován i do příprav a fungování Dne proti spamu. Nechci si sehřívat polívčičku na „horkém tématu“. Jen jsem se – byť nepřímo a neočekávaně – do celé kauzy připletl.

Vše začalo ve chvíli, kdy jsem sháněl technického poradce na problematiku spamů (viz Webtrh.cz: Den proti spamu: Poděkujme 7. listopadu svým spammerům!). Tehdy jsem se zkontaktoval s Maximem Černým. Když jsem před pár dny v rámci příprav prvního českého Dne proti spamu hledal podklady ke komentářovému spamu, nečekal jsem jak horké chvíle si prožiji. Tu noc (ze 4. na 5. listopadu) jsem narazil na 1. web – OTC.bloguje.cz: Tak už toho mám dost! Chvíli jsem na to nevěřícně koukal. Pak jsem se Maxe Černého přes IM zeptal, o co tu jde. Maxim mě tehdy uklidnil, že vlastně o nic nejde. Bohužel jsem začal objevovat další weby:

– http://otc.bloguje.cz/609539-tak-uz-toho-mam-dost.php
– http://nostalgicus.bloguje.cz/613313-7- … -spamu.php
– http://msblog.cz/295-mapa-domaci-site.html
– http://chevalnoir.bloguje.cz/602945-kom … cz-wth.php
– http://matejcik.bloguje.cz/602183-nove- … .php#cmt_4
– http://roj.bloguje.cz/609186-spam-v-komentarich.php

Tiskové zprávy médiím odeslány, akce před rozjezdem, já přes den pracovně vytížený (ano, opravdu jsem na Dni proti spamu nevydělal a od nikoho nedostal ani 1 korunu) a ve volných chvílích a po večerech jsem běhal kolem Dne proti spamu. Prostě – pohoda, jazz.

Rozhodl jsem se pro zveřejnění celé kauzy, a to ještě před jejím samotným rozběhnutím. Po návratu z pracovní cesty jsem tedy ještě v noci z 6. na 7. listopadu oslovil dotčené weby a pozval je k diskuzi na toto téma. Dohra celé akce je samozřejmě dnes v rámci „internetové komunity“ již dobře známa. Popravdě řečeno, jsem rád, že se o tomto tématu mluví – vždyť vyvolat diskuzi na téma nevyžádaných zpráv bylo samotným gruntem Dne proti spamu – a je opravdu jedno, kdo by byl obecně shledán spamujícím. Nejhorší pro celou akci Den proti spamu by bylo mlčení a potenciální degradace celé této akce (pokud by se výše zmíněná skutečnost provalila). Proto osobně oceňuji, že se toto téma otevřelo a rozebírá. Myslím, že se velmi jasně vyprofiloval všeobecný názor na tuto komentářovou službu.

Shrnuto a podtrženo: komentářovým službám tohoto typu v našich končinách pšenka nepokvete; a v tuto chvíli je jedno, jestli je to služba přímo od Maxima Černého nebo tuto službu nabízí i někdo jiný. A popravdě, je to dobře. Degradace komentáře jen na úroveň sekundárního textu, který je jen doplňkem k připojenému URL, není tou pravou cestou. To raději mít články bez odezvy než zapráskané balastem, který sice není zcela od věci, ale jehož primární cíl je zištný. Maxim bohužel zvolil špatnou formu zviditelnění svých služeb + následně nešťastnou formu argumentace v celé kauze. Bohužel.

Když mi Maxim napsal ve svém oficiálním vyjádření omluvu, přijal jsem ji. Bohužel mi v jeho vyjádření chyběla omluva i pro samotné dotčené bloggery. Snad ještě přijde.

„Pred nejakou dobou me pozadal Petr Canik o technickou spolupraci na projektu „Den proti spamu“, ktery sam vymyslel a myslim si, ze celkem povedene zrealizoval. Nabidku jsem tehdy prijal a protoze jsme se dohodli, ze dostanu prostor pro vysvetleni nastale situace na oficialnich strankach akce, reaguji touto zpravou.

Ma omluva timto patri Petrovi, protoze jsem mu slibil reakci do nekolika dnu a svuj slib kvuli velkemu vytizeni v pracovnim i osobnim zivote nedodrzel.“ (zdroj: Maxim Černý: Komentářový spam)

Poznámka:
========
Informace o této kauze bude také součástí tiskové zprávy, která bude shrnovat výsledky Dne proti spamu. Tisková zpráva bude rozeslána do všech médií, které se o tuto akci zajímaly. Ohledně kauzy „komentářový spam“ není třeba nic zakrývat. Nic se tím neřeší; osobně mohu říct, že s odstupem času jsem jen a jen rád, že Den proti spamu se této kauze nevyhýbal. Taková kauza může jen semlít a degradovat akci, v jejíž přínos věřím dnes více než předtím. Stalo se, stalo. Sám jsem si z toho vzal – do příštího Dne proti spamu – ponaučení.

Etický kodex: Ani alfa, ani omega, ale užitečný nástroj

Business

„Pod termínem etický kodex (code of ethics, code of conduct) rozumíme systematicky zpracovaný soubor norem a předpisů, který vymezuje a upravuje vztahy mezi členy určité komunity. Etický kodex poskytuje detailnější rozpracování, konkretizaci morálních zásad a jejich použití v podnikové praxi. Etické kodexy a jim podobné dokumenty slouží ke kultivaci podnikového klimatu, podnikové kultury.“ (zdroj: Studie Transparency International: Aplikace metod a nástrojů podnikatelské etiky v českém podnikatelském prostředí)

Průzkum VŠE Praha a Transparency International: Průzkum aplikace etických kodexů
==============================================================
V roce 2006 zpracoval Ing. Jiří Mandík z Transparency International – Česká republika (TIC) podklady, které v průběhu roku 2005 a 2006 společně se svými studenty kompletovala Mgr. Ing. Libuše Řezbová, Ph.D. (VŠE Praha, katedra managementu). Vznikl tak důležitý – byť relativně málo známý – Průzkum aplikace etických kodexů. Jejich společné úsilí tak vedlo k vytvoření zatím nejpropracovanější studie o používání etických kodexů v České republice.

Data byla získávána celkem dvakrát. V druhé polovině roku 2005 byl sesbírán vzorek od 574 firem. V první polovině roku 2006 pak obsáhlejší vzorek od 1240 firem. Srovnání obou vzorků ukazuje úzkou korelaci mezi oběma sesbíranými vzorky. Drobné odchylky lze přisoudit k rozdílnému poměru velkých a malých firem u obou sběrů dat (data z roku 2005 obsahují větší poměr větších firem). Jaká byla míra aplikace etických kodexů v oslovených firmách?

Z celkového vzorku 1240 firem zkoumaných v prvním pololetí 2006 mělo etický kodex, popřípadě jiný dokument, který vymezuje a upravuje hodnoty a zásady chování organizace a jejích zaměstnanců, zavedeno 104 společností, což představuje 8,4 %. Ve druhém pololetí 2005 byla situace podobná, z 574 společností jich mělo etický kodex 59, což je 10,3 %.

Mezi hlavní zjištění tohoto průzkumu patří:
– Pouze 8,4 % (a ze zkoumaných společností má zaveden etický kodex.
– Existuje silná závislost mezi velikostí firmy a přítomností etického kodexu; čím větší je společnost, tím vyšší je procentuální zastoupení firem s etickým kodexem.
– Existuje také závislost mezi původem firmy a přítomností etického kodexu; vyšší procentuální zastoupení firem s etickým kodexem je u firem zahraničních.

Analýza dle velikosti firem
===================
Graf
Zdroj: Průzkum aplikace etických kodexů. Transparency International – Česká republika, 2006.

Zajímavé je také zjištění, jak a v jaké míře firmy etický kodex prezentují. Ze vzorku firem, které mají svůj etický kodex, celkem 79,70 % firem odpovědělo, že na svých webových stránkách mají přinejmenším informaci o existenci svého etického kodexu. 61,30 % firem s etickým kodexem odpovědělo, že tento etický kodex je na jejich webových stránkách také volně dostupný.

Netřeba etický kodex sepisovat, stačí se k němu přihlásit
========================================

Otázkou zůstává, co si z těchto výsledků můžeme vzít pro sebe. Nárůst důležitosti a oblíbenosti etických kodexů nelze popřít. Tento trend je do naší země také do velké míry importován samotnými zahraničními firmami, které s ním již mají své dlouholeté zkušenosti.

Pro některé firmy může být jistou limitou to, že nemají čas ani možnosti na sepsání svého etického kodexu. I zde však již dnes existuje řešení. V poslední době vzrůstá hodnota etických kodexů, které nejsou tvořeny přímo pro potřeby jednotlivých podniků, ale spíše konkrétních činností či oborů podnikání. Není třeba, aby každá cestovní kancelář, pojišťovací pracovník nebo realitní kancelář měla svůj vlastní etický kodex. Stačí se přihlásit k jeho plnění v rámci dané asociace či sdružení. Je také možné se (dobrovolně) přihlásit k plnění takových etických kodexů jako Kodex nediskriminujícího podnikatele, Etický kodex Registru etických dodavatelů či například Etický kodex optimalizace pro vyhledávače (SEO). Možnosti zde jsou; je na každém podniku, jak dalece jich využije.

Etický kodex sám o sobě neřeší problematiku neférového jednání. Stanovuje však pravidla, které lépe vymezují mantinely těm, kteří se k nim dobrovolně přihlásily.

Co si myslíte o etických kodexech vy? Je to užitečný nástroj? Je jeho smysl podceňován nebo přeceňován?

Použitý zdroj:
==========
Průzkum aplikace etických kodexů. Transparency International – Česká republika, 2006.

Jak udělat SEO? Aneb jak se dělá dada a balamutí vyhledávače i lidé

Klávesnice

Jak udělat SEO? Jak udělat kvalitní SEO? Jak udělat SEO, které zvýší Vás Google Pagerank. Tady Vám to popíšu polopatě: Ano, toto je ta správná webová stránka na kvalitní webdesign a SEO. Správně zpracované SEO není jednoduché, ale dám Vám návod. Chcete vědět…

Před pár dny jsme na Webtrhu.cz narazil na zajímavé téma: Jak se dělá MFA web. Téma upozorňuje na web Jak-udelat.cz. Web nabízí řadu témat; ale bohužel zůstává jen u toho nabízení. Pokud byste čekali nějaký seriózní plátek, který vás například uvede do tajů, jak psát web, jak na web nebo
jak stahovat z YouTube, mýlíte se. Dočkáte se nanejvýš pár podivných vět, které jako by vygenerovala paměť androida nižší generace a které nanejvýš potěší milovníky dada. Jinak „jen“ balamutění vyhledávačů a potažmo i lidí a snaha vydělat na Adsense. Speciálně k dnešnímu dni (17. listopad 2007) nabízí web tato témata:

– Jak na to?
– Jak psát web?
– Jak stahovat z YouTube?
– Jak zhubnout?
– Jak sbalit holku?
– Jak sbalit kluka?
– Jak otěhotnět?
– Jak být emo?
– Jak být krásná?
– Jak líbat?
– Jak na web?
– Jak napsat životopis?

Například na stránce Jak stahovat z YouTube? se dočkáte odpovědi:

„Jak stahovat z YouTube? Chcete vědět jak stahovat videa z YouTube.com? Tak tady je návod:

Konečně jsem našel webovou stránku, s jejíž pomocí je stáhnutí videa z YouTube.com opravdu snadné. Nejde o uložení souboru z YouTube do flv, ale stránka vám video z YouTube.com překonvertuje do libovolného formátu. Jak tedy stahovat z YouTube? Nepotřebujete crackovat žádné programy, prostě si video stáhnete z YouTube hotové.

Chcete návod jak stáhovat videa z YouTube.com? Návod na stahování z YouTube snad ani není potřeba. Prostě zkopírujte odkaz na video z YouTube.com, vložte ho do kolonky na webu a vyberte si formát, do kterého chcete video z YouTube převést. Na výběr máte formáty 3gp, avi nebo mp3 – ano, videa z YouTube je možné uložit i ve formě zvukové stopy. Potom jek klikněte na Convert a vyčkejte pár minut, než se video z YouTube překonvertuje do vašeho formátu. Následně se vám otevře okno s dotazem, kam chcete video z YouTube.com uložit.

Návod jak stahovat z YouTube je tedy celkem jednoduchý. Nejlepší rady jak stahovat z YouTube.com naleznete zde!“

(zdroj: Jak-udelat.z: Jak stahovat z YouTube?)

Shrnuto a podtrženo: Skvělé dadaistické cvičení, které by autorovi webu mohl závidět i samotný Tristan Tzara. Bohužel řešení, na kterém dlouhodobě ve svých důsledcích ztrácejí naprosto všichni. Nic víc, nic míň.

Co si o takovém obsahu myslíte vy? Je to v pořádku? Je možné i takovým způsobem „podnikat“ na internetu? Je to férové vůči internetovým uživatelům?

Post-Rock.cz: Přesně před rokem jsme otvírali

Post-Rock.cz slaví 1. výročí - 11.11.2007

Pamatuji si ještě přesně tu atmosféru před rokem. Byla sobota 11. listopadu 2006. Za námi byla probdělá noc a dodělávali jsme věci na webu Post-Rock.cz, který se měl přesně v 11:11 hodin dopoledne spouštět. A pak to přišlo – spuštění, vylaďování, první reakce, první dny běhu, první recenze, první nabídky ke zrecenzování desky, první rozhovory s kapelou (ano, byli to Mono v listopadu 2006) a taky první problémy a kopa jiných věcí. Byl to napráskaný rok, ale nelituji jediného dne stráveného pro tento webzin.

Když se na jaře provalila zpráva, že v Praze zahrají 65daysofstatic, zdálo se mi to jako splněný sen. Když se teď na podzim provalilo, že zde zahrají v únoru 2008 dokonce podruhé… a v Sazce Aréně… jako předkapela kultovních britských The Cure, zdálo se mi to neskutečné. Prostě post-rockové kapely, o které by před rokem člověk nezavadil, se najednou dostávají na přetřes i v profláklých novinových plátcích.

Postupně si na import post-rockových kapel troufá čím dál tím více freaků. Náš dík ve velké míře patří především klukům ze Silver Rocket. To, co dokázal Adam Nenadál & spol., je prostě neskutečné. Import takových kapel jako Mono, Red Sparowes, Isis, Pelican, Ostinato, Maserati, Jesu apod. je husarský kousek; a kousek, za který patří klukům velký dík. Když jsme jako redakce v srpnu a v září uspořádali v Sedmičce naše první koncerty – srpnový s italskými One Starving Day a německými Daturah a zářijový s českými Ufajr a Amíky Wrecketh a Ostinato – sami jsme si uvědomili, jakým adrenalinem se může takové pořádání koncertu stát. Ale na druhou stranu: Co tě nezabije, to tě posílí. Byly to hodně cenné zkušenosti, a silné životní zážitky pro všechny z redakce. Opět – nelituji.

A co si přát do dalšího roku? Prosím, zůstaňte nám věrni. Je to ta největší odměna, kterou nám můžete dát. A využijte do mrtě možností tohoto webu – komentujte, diskutujte, vyjadřujte své názory. Teprve tehdy poběží web na 100%. Pomožte nám v tomto splnit si i náš sen.

Čtenáři Post-Rock.cz, díky za podporu a vše nejlepší i vám, protože bez vás by tento web neměl smysl.

Přepis celého článku s názory dalších členů redakce Post-Rock.cz najdete v článku – Post-Rock.cz po roce (1. výročí fungování našeho hudebního webzinu)

Fotografie použitá v tomto článku je od Tomáše Škody. Tome, díky za ni – další fotky z koncertu.