Nejprve tě uspíme, pak ti ustřelíme hlavu!

Chvíli jsem uvažoval nad názvem tohoto dnešního hudebního postu. A nakonec jsem zůstal u parafráze osvědčené hlášky, kterou kdysi na Freemusic napsal Ondra Lasák: „Nejdřív tě uspím a potom ti odpálím hlavu…“ Je to jedna z hlášek, které přesně vystihují muziku, která je mi blízká. Hudba plná emocí, poklidných rozjezdů a velkých zvratů; hudba, ke které katarze patří jako boty k Baťovi.

Dnes jsem si pro vás připravil tři mé oblíbené explozivní momenty. Tři songy plné vybičovaných emocí, epičnosti a současně závěrečné katarze. Tak schválně, kdo z vás to vydrží? Kdo přečká pomalý rozjezd a vychutná si závěr? Dejte mi vědět níže do diskuze. Jsem zvědavý, co řeknete na můj vkus.

Japonští Mono a jejich skladba Yearning

Moje srdcovka z Japonska, post-rockoví Mono. Mimochodem japonská hudební scéna má kvantum geniálních kapel. A nemusí jít jen o post-rockové záležitosti. Ulítávám třeba na jejich nezaměnitelném stylu Shibuya Key.

Ale zpět k Monu. Mono jsem viděl 2x + v rámci redakce Post-Rock.cz jsme s nimi měli i jedno príma interview. Skladba Yearning patří k mým nej. Myslím, že celá trvá kolem 15 minut. První polovina se velmi pozvolna rozjíždí, aby pak přišla polovina druhá. Schválně si ji poslechněte:

Islandští Sigur Rós

Zažil jsem si to v malém letos ve Vídni a nemůžu zapomenout.

Aereogramme a jejich Post-Tour, Pre-Judgement

Osobně mám k těmto týpkům řadu výhrad, co se hudby týče. Ale tato skladba je fantastická. Až do poslední půlminuty je to citlivý song. Pak je to emotivní nářez, vyscreamovaná pastva.

Tři videa: Není bomba jako bomba

Exploze

Tak jsem od Davida Antoše aka jilma dostal pozvánku na jeden milý „řetěz lásky“. Tentokrát se však nepřipojím k šíření všeobjímající lásky, ani tímto řetězem nepodpořím celosvětový mír… pod taktovkou připravovaného serveru Bomba zde prostě jen postnu tři videa, ke kterým mám nějaký blízký vztah. Prostě i bzukotu a virálu je občas třeba. Jsem zvědavý, co se nakonec z tohoto připravovaného serveru vyklube… a jak bombastický nakonec bude.

Pravidla

1. Až dostanete pozvánku, jednoduše ukažte na svém blogu tři online videa, která jsou pro vás něčím „nej“. Nejlepší, nejvtipnější, nejchytřejší, nejsmutnější, nejtrapnější. Váš výběr o vás řekne hodně, takže je jen na vás, které klipy zvolíte a jak svůj výběr odůvodníte.

2. Vyberte si tři další blogy lidí, jejichž výběr by vás zajímal, a odkažte na ně.

3. O Bombě se nemusíte vůbec zmiňovat. Nebo také můžete. Tři videa vypouštíme, abychom v předvečer spuštění našeho serveru vyvolali zájem o sdílení videí a upozornili na nové možnosti. Odkaz a větička o Bombě nás potěší, ale je to váš blog, ne náš reklamní kanál. Bylo by ale dobré odkázat tento spot, případně vysvětlit pravidla vlastními slovy. (zdroj: BombaBlog: Tři (bomba) videa)

Japonští post-rockeři Mono a jejich Little Boy

Původně jsem myslel, že čistě tématicky zůstanu u třech videí, ve kterých se objevila bomba nebo bombardování. Vykašlal jsem se na to. Ne že by mi pochyběly zajímavé videoklipy. To ne, ale přece jen: tak tragicky život nevidím… jedno video si však neodpustím. Jde o videoklip mé oblíbené japonské post-rockové kapely Mono… song nese vševysvětlující název: Little Boy (1945 – Future).

Bomba song ze „zlatých“ padesátek

Miluji divadlo Sklep a jejich melodramatický (předrevoluční) kousek Na brigádě. Song Strom kýve pahýly patří pro mě do zlatého fondu české muziky. Tomáš Hanák s Janou Kušiakovou rule.

Bomba výstup Tomáše Hanáka

Tomáš Hanák mi byl sympatický odjakživa. Sklepácké kořeny, skvělé vtípky a hlavně: je to video plné „malých drobností, které se třpytí jako démanty“.

Štafetu předávám Radku Hulánovi, Michalu Kozákovi aka wokovi a Honzovi Florianovi aka starence. A nezpomeňte: Jirka pozvání odmítl, tři videa nepostnul a za dva dny mu kompletně klekl počítač, opustila ho přítelkyně a přišel o ruku. Dejte si na to bacha…

Beethovenovy děti hluku (koncert Mono, 27. listopad 2007, Praha, Palác Akropolis)

Mono, Palác Akropolis, Praha, 27. listopad 2007

Japonská kapela Mono v našich končinách už pomalu domestikuje. Od léta 2006 hráli v Praze třikrát. A jen tak posluchače neomrzí. Toto úterý tedy měli tito sympatičtí a na první pohled zakřiknutí Japonci již třetí možnost ukázat v Praze svou „zákeřnou zabijáckou taktiku“. Pomalu se přiblížit, získat si důvěru a pak s razancí padající kovadliny udeřit a rozdrtit každého, kdo se nachází v těsné blízkosti. Své zabijácké pověsti nezůstali nic dlužni.

Beethoven by škemral, aby si s nimi mohl zahrát
===================================

Kopa diváků přišla na koncert dobít baterky; a Mono je dobili dokonale. Typické pomalé rozjezdy, které postupně přerůstají v neskutečně silné zvukové vlny, nenechají klidným snad nikoho. Tento typický trademark japonských Mono a charakteristický znak post-rocku je jedním z nejsilnějších momentů valné většiny skladeb.

Mono vlastně nejsou klasickou rockovou kapelou. Jejich hudba osciluje mezi vážnou hudbou a rockem. Z rocku převzaté nástroje a forma však berou řadu postupů z vážné hudby. A podobně vypadal i koncert. Pevné držení se oficiální podoby skladeb (vždyť takhle to Mono zkomponovali nejlépe a není nutné k tomu přidávat žádné koncertní fičurinky a pentličky), koncerty bez přídavků (aby nebyla narušena koncepce a atmosféra koncertu) či atmosféra při koncertu, kdy ve ztišených momentech by šlo slyšet padnutí špendlíku na špinavou zem – toto všechno dělá tato „rocková“ vystoupení něčím nevšedním a neopakovatelným. Viděli jste Jarmuschův snímek Mrtvý muž? Je to western? Myslím si, že ne. Je to existenciální drama ve westernových kulisách. Forma není určující, gruntem je obsah. Podobně je to možné převést i na hudbu Mono.

Ještě k vážné hudbě: Mono hrají hudbu, za kterou by se nemusel stydět ani sám Ludwig van Beethoven. Kdyby žil dnes, s největší pravděpodobností by uháněl Mono, aby s nimi mohl hrát; aspoň druhé housle.

Jeremy de Vine, šéf labelu Temporary Residence: „They’re not heavy like Black Sabbath – they’re heavy like Beethoven.“

Vlak na trati Hirošima, Praha, Smíření a Naděje
==================================
Několik let řešili Mono ve své hudbě téma válečných hrůz a hirošimského neštěstí. Posledním EP Phoenix Tree (2007) toto téma završili. Temné téma a přesto jejich hudbě nikdy nechyběl silný apel na smíření a naději. Potemnělé songy, které vrcholí neskutečně silnou katarzí, smířením a nadějí. Aspoň já to tak z každé jejich skladby cítím. Stejně tak jsem to cítil i na letošním (a loňském) koncertu. Je to nehorázně silná a intenzivní jízda. Jízda na trati Hirošima, Praha, Smíření až do konečné zastávky Naděje.

Je otázkou, s čím přijdou Mono nyní. Poslední zahraná – nová – skladba dává tušit, že Mono nesleví ze svého perfekcionismu a dokonalosti. Těším se na další materiál. Těším se na další drcení mých emocí a na ty momenty smíření a naděje, které z jejich tvorby sálají neskutečnou silou.

Shrnuto a podtrženo
===============
Další z vynikajících koncertů – a nejenom těch od Mono; prostě jeden z hodně silných životních koncertních zážitků. Předkapela Bee and Flower vůbec nebyla špatná, jen mě nechala chladným. Silný závěr jejich vystoupení nic nemění na faktu, že jsem šel na Mono. Bee and Flower stáli před nelehkým úkolem – předskakovat bezkonkurenčním zvukovým mágům. Předskakovali a nepřeskočili; a je dobře, že tomu tak bylo.

Poznámka
=======
Celou multirecenzi redakce Post-Rock.cz si můžete přečíst v článku Japonské exploze drtící emoce.

Foto použité v tomto článku je od Daniela Kopeckého aka Mel-Estelle. Dane, díky.

Recenze alba: Mono, Under the Pipal Tree (2001)

Mono

Under the Pipal Tree je první deska japonských Mono. První pokus, první zářez a první zásah do černého. Vyzrálost již při prvním úderu. První vybrnkávání. První „zabíjení“ zvukomalbou a zvukopalbou. První hlukové stěny, které vás nadobro oddělí od tohoto světa, aby vás následná erupce emocí odnesla někde do jinosvětů.

Mono předkládají na svém debutu koncept, kterého se víceméně drží během celé své tvorby – epicky laděné songy, dlouhé pasáže, při kterých ambientní plochy střídají erupce kytar pod taktovkou Takadových bicích. Sushi „Made by Mono“ může na první pohled vypadat pořád stejně, ale nedejte se zmýlit. Mono předkládají pro ty, kteří nechtějí život sledovat jen z rychlíku, poklidné zevlování krajinou emocí… občas prošpikovanou strmými sešupy ze srázu.

Jednou z největších předností japonských Mono byla a je jejich schopnost emocionálně rozdrtit své posluchače, resp. rozdrtit ty, kteří si chvíli počkají. Však víte, kdy vám nejvíce chutná… když pořádně vyhladovíte. Málokteré slovo se na Mono hodí tak dobře jako emoce. Osobně se stále divím, že Tezaurus ještě nepojal Mono a emoce jako synonyma. Ale nebojte, dočkáme se.

Pokud by dnes žil Beethoven, pravděpodobně by byl jejich 5. členem. Pokud ne, závistivě by je pomlouval a na každém kroku by se sžíral pocitem, kdo mu to kušuje do kšeftu.

Co vytknout této desce? Že je podobně jako další desky od Mono chvílemi „nezdravě“ ucajdaná? Ale kde že. Opak je pravdou. Kdo má trpělivost, nebude ho nudit. Nečekejte fastfood. Zde nejsme v McDonalds. Zde jsme přišli vychutnávat, ne se narychlo napráskat. Pokud jste se pustili do tohoto menu, vychutnávejte a jezte pomalu. Není kam spěchat.

Mono hráli v našich končinách už 2x – v létě a na podzim 2006. 27. listopadu 2007 zahrají potřetí. Neudělejte tu chybu, že byste chyběli.

Výsledný verdikt: 9/10 – krůček k extázi

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.

Japonští post-rockeři Mono opět rozdrtí české posluchače

Mono

Japonští post-rockoví Mono i letos dorazí do Prahy! Když tato zpráva v první polovině září poprvé zazněla z tábora Silver Rocket, nejeden fanoušek alternativně laděné rockové muziky si minimálně učůrkl radostí. Kdo je zažil minulý rok v rámci alespoň jednoho z jejich dvou pražských vystoupení (letní koncert na strahovské Sedmičce nebo podzimní koncert v Akropoli), okamžitě si datum jejich letošního koncertu poznačil do notýsku. Kdo si ho nepoznačil, značí si ho teď. A kdo zapomene a nepřijde, bude s největší pravděpodobností hodně litovat a pozdě Bycha honit. V „osvícených kruzích“ se toulá šeptanda, že si tentokrát dají tito agilní Japončíci delší tvůrčí (nebo jen koncertní?) pauzu.

27. listopadu 2007 – tedy „do roka a do dne“ od jejich posledního koncertu v pražské Akropoli – se opět tito japonští kytaro-hlukoví mágové vrací na stejné místo činu. Pokud by jejich vystoupení i tentokrát bylo stejné jako v předchozím roce, stojí za to zažít tuto „post-rockovou mši“ znovu. Poklidné začátky jako zklidňující modlitby, které se následně mění v transcendentní katarze. Kytary spolu s bicími vytváří smršť, která zabije nejednoho malověrného. Nevěříte?

Mono

Stručně o těchto kultovních japonských post-rockerech
========================================
Vznik skupiny se datuje někdy na přelom roku 1999 a 2000, kdy zakládající člen kapely, kytarista **Takaakira „Taka“ Goto**, dal dohromady své první demosnímky a začal shánět další do party. Poté, co se k Takovi přidal kytarista **Yoda**, dali se do kupy se zbývajícími členy současné sestavy – křehkou baskytaristkou **Tamaki** a bubeníkem **Yasunori Takadou**. Jako čtyři pak již na malém labelu Forty-4 vydali své první (4-skladbové) EP ***Hey, You***. Netrvalo to dlouho a v roce 2001 vyrukovali na svět se svým debutovým albem ***Under The Pipal Tree*** (Tzadik Records).

V roce 2003 vydali pod již kultovním labelem Temporary Residence album ***One Step More And You Die***, které bylo kritikou ohodnoceno jako více vyzrálé a vyspělé oproti prvotině. Společně s dalšími hudebníky se v roce 2004 pustili do zremixování tohoto druhého alba – ***New York Soundtracks***. Na něm experimentovali společně s takovými hudebníky jako **DJ Olive**, **Jackie-O Motherfucker** nebo **Lorenem Connorsem**.

5. října 2004 vyšlo také jejich 3. plnohodnotné album – ***Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined***. Svou agilitu potvrdili znovu v roce 2005 vydáním splitu s americkými **Pelican** a vydáním alba Palmless Prayer/Mass Murder Refrain, které nahráli společně s japonským hudebním mágem/magorem (nehodící se škrtněte) World’s End Girlfriend.

24. června 2006 vydávají své 4. dlouhohrající album – ***You Are There***. Kritikou i posluchači hodně pozitivně přijato a vychvalováno. Na tomto albu je již jejich styl dotažen k dokonalosti a „emocionálně zabíjí“ nejednoho posluchače. Ve stejném roce se pak objevuje ještě jeden materiál – EP ***Memorie Dal futuro***.

V letošním roce na sebe upozornili hned třikrát. Nejprve 20. dubna 2007 vydali EP ***The Phoenix Tree***, kterým uzavírají (na předchozích albech rozvíjené) téma Hirošimského neštěstí. V polovině roku pak oznámili vydání „alba“ ***Gone***, na kterém zkompletovali všechny dosud vydané EP – od EP ***Hey, You***, až po EP ***The Phoenix Tree***. Ve stejné době také oznamují vydání svého prvního DVD ***The Sky Remains the Same as Ever***, na němž shrnují své úspěšné turné po Evropě, Asii i Americe. Toto DVD o 100 minutách má na svědomí jejich kámoš a fotograf Teppei. Trailer najdete zde.

Mono

Nejdříve tě uspíme, pak ti ustřelíme hlavu
==============================
Když Ondra Lasák ve své recenzi ***You Are There*** popsal hudbu Mono jako: „… nejdřív tě uspím a potom ti odpálím hlavu“, trefil se přímo do černého. Neexistuje snad trefnější definice základního modelu post-rockové hudby a toho, co může běžný smrtelník čekat od **Mono**. Hudba, jejíž první polovinu s klidem pustíte zestárlým praprarodičům, a u druhé poloviny si k životu pomáháte zvýšenými dávkami kyslíku, opravdu není pro každého. Stejně tak **Mono** není kapelou pro nedočkavce. Koho neodradí už samotná stopáž, musí být připraven na to, že než dojde „na krájení chleba“, budou se ještě dlouho brousit nože. Ale znáte to, čekání se vyplatí. Nabroušenými noži to pak do vás **Mono** řežou hlava nehlava. A sami uvidíte, že se vám to bude líbit.

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.