Beethovenovy děti hluku (koncert Mono, 27. listopad 2007, Praha, Palác Akropolis)

Mono, Palác Akropolis, Praha, 27. listopad 2007

Japonská kapela Mono v našich končinách už pomalu domestikuje. Od léta 2006 hráli v Praze třikrát. A jen tak posluchače neomrzí. Toto úterý tedy měli tito sympatičtí a na první pohled zakřiknutí Japonci již třetí možnost ukázat v Praze svou „zákeřnou zabijáckou taktiku“. Pomalu se přiblížit, získat si důvěru a pak s razancí padající kovadliny udeřit a rozdrtit každého, kdo se nachází v těsné blízkosti. Své zabijácké pověsti nezůstali nic dlužni.

Beethoven by škemral, aby si s nimi mohl zahrát
===================================

Kopa diváků přišla na koncert dobít baterky; a Mono je dobili dokonale. Typické pomalé rozjezdy, které postupně přerůstají v neskutečně silné zvukové vlny, nenechají klidným snad nikoho. Tento typický trademark japonských Mono a charakteristický znak post-rocku je jedním z nejsilnějších momentů valné většiny skladeb.

Mono vlastně nejsou klasickou rockovou kapelou. Jejich hudba osciluje mezi vážnou hudbou a rockem. Z rocku převzaté nástroje a forma však berou řadu postupů z vážné hudby. A podobně vypadal i koncert. Pevné držení se oficiální podoby skladeb (vždyť takhle to Mono zkomponovali nejlépe a není nutné k tomu přidávat žádné koncertní fičurinky a pentličky), koncerty bez přídavků (aby nebyla narušena koncepce a atmosféra koncertu) či atmosféra při koncertu, kdy ve ztišených momentech by šlo slyšet padnutí špendlíku na špinavou zem – toto všechno dělá tato „rocková“ vystoupení něčím nevšedním a neopakovatelným. Viděli jste Jarmuschův snímek Mrtvý muž? Je to western? Myslím si, že ne. Je to existenciální drama ve westernových kulisách. Forma není určující, gruntem je obsah. Podobně je to možné převést i na hudbu Mono.

Ještě k vážné hudbě: Mono hrají hudbu, za kterou by se nemusel stydět ani sám Ludwig van Beethoven. Kdyby žil dnes, s největší pravděpodobností by uháněl Mono, aby s nimi mohl hrát; aspoň druhé housle.

Jeremy de Vine, šéf labelu Temporary Residence: „They’re not heavy like Black Sabbath – they’re heavy like Beethoven.“

Vlak na trati Hirošima, Praha, Smíření a Naděje
==================================
Několik let řešili Mono ve své hudbě téma válečných hrůz a hirošimského neštěstí. Posledním EP Phoenix Tree (2007) toto téma završili. Temné téma a přesto jejich hudbě nikdy nechyběl silný apel na smíření a naději. Potemnělé songy, které vrcholí neskutečně silnou katarzí, smířením a nadějí. Aspoň já to tak z každé jejich skladby cítím. Stejně tak jsem to cítil i na letošním (a loňském) koncertu. Je to nehorázně silná a intenzivní jízda. Jízda na trati Hirošima, Praha, Smíření až do konečné zastávky Naděje.

Je otázkou, s čím přijdou Mono nyní. Poslední zahraná – nová – skladba dává tušit, že Mono nesleví ze svého perfekcionismu a dokonalosti. Těším se na další materiál. Těším se na další drcení mých emocí a na ty momenty smíření a naděje, které z jejich tvorby sálají neskutečnou silou.

Shrnuto a podtrženo
===============
Další z vynikajících koncertů – a nejenom těch od Mono; prostě jeden z hodně silných životních koncertních zážitků. Předkapela Bee and Flower vůbec nebyla špatná, jen mě nechala chladným. Silný závěr jejich vystoupení nic nemění na faktu, že jsem šel na Mono. Bee and Flower stáli před nelehkým úkolem – předskakovat bezkonkurenčním zvukovým mágům. Předskakovali a nepřeskočili; a je dobře, že tomu tak bylo.

Poznámka
=======
Celou multirecenzi redakce Post-Rock.cz si můžete přečíst v článku Japonské exploze drtící emoce.

Foto použité v tomto článku je od Daniela Kopeckého aka Mel-Estelle. Dane, díky.

Autor

Petr Čaník

Petr je jednatelem a marketingovým ředitelem ve společnosti Plus Design & Marketing. Vyučuje také podnikatelskou etiku na VŠE v Praze. Navzdory svému oboru je alergický na jakékoliv moralizování. Spíše než dávání univerzálních odpovědí si cení diskuze nad otevřenými otázkami. Více informací...

Komentáře nejsou povoleny.