Už nějakou dobu v sobě řeším jeden zásadní problém: Jak diskutovat o etice a různých etických problémech bez toho, aby člověk nebyl hned v druhé větě označen za moralistu? Nevím, jestli je vůbec možné na tuto otázku dát nějakou (pro mě) pozitivní/rozumnou odpověď. Upřímně mě ale vždy štvalo a doposud štve jakékoliv moralizování. Je až s podivem, že i přes můj odpor k (jakýmkoliv zbytečným) regulacím a odpor k moralizování, už nějaký ten rok tento předmět (podnikatelská etika) vyučuji na VŠE Praha.
„Etické chování firem je v rámci dlouhého období tou nejlepší podnikatelskou strategií.“ Manuel G. Velasquez, Business Ethics – Concepts and Cases
Etika bez moralizování
Etika coby vědní disciplína mě vždy zajímala. Problematika lidských hodnot, dopad lidských hodnot a kultury na výkonnost ekonomického systému – to jsou jen některé z oblastí, které mě fascinovaly a které mě vlastně přitáhly k tomuto oboru. Osobně si nerad s tímto oborem spojuji nějaké „svatouškovství“. Je to stejně „suchý“ obor jako psychologie a sociologie. Definuje nebo se snaží definovat klíčová témata svého zájmu a snaží se tato témata více osvětlit.
Etika se snaží definovat optimální a skutečnosti přiměřené chování; právě v této fázi nabývá etika svého normativního charakteru. Neznamená to však, že by dávala hotové, konkrétní a předem vypracované návody. Její snahou je spíše ukázat cestu a kritéria k nalezení optimálního jednání/chování. Řečeno slovy Nicolaie Hartmanna v jeho knize Struktura etického fenoménu: Etika „neurčuje, nedefinuje u toho, co máme činit, ono vlastní „co“ – podává však kritéria, pomocí nichž to [„co“] lze poznat.“ (Hartmann, N., 2002:25) Etika jako vědní disciplína se snaží v jedinci nastartovat adekvátní způsob vyhodnocování situace a hledání optimálního řešení.
Proč podle mě má vůbec smysl o podnikatelské etice v dnešní době diskutovat? Jedním z důvodů je mé přesvědčení, že v rámci dlouhodobé kooperace se právě férový přístup a zohledňování principu win-win (tj. přání a potřeb dalších zainteresovaných skupin) stává tím pravým motorem, který dlouhodobě udržuje naše podnikání v chodu. Není tedy třeba moralizovat, dělat ze sebe chytrého nebo druhé přivádět „na cestu pravdy“. Stačí nad věcmi více přemýšlet, hledat vzájemný konsenzus a často jen přemýšlet nad tím, jestli bych chtěl, aby se druzí chovali stejně jako já.
„Etika v podnikání není o moralizování a neznamená to, že musíme být svatoušky. V prvopočátku to znamená, že se nechováme jako svině… v dalším kole pak usilujeme o to, abychom byli dobrými sousedy/spoluobčany pro naše okolí.“
Morálka bez etiky
A teď si dejme trochu filozofování. Dostáváme se totiž k lehce filozofickému zamyšlení, s kterým přišel ve své knize „Úvahy o postmoderní době“ známý anglický sociolog polského původu Zygmunt Bauman. Úzce souvisí se současným smyslem etiky. Upřímně, výraz „etické chování“ se stal pro některé badatele značně problematickým a raději se mu vyhýbají. Zcela logicky si kladou otázky: „Co je vůbec etické a neetické?“; „Co je správné a nesprávné?“; „Co je dobro a zlo nebo spravedlnost a nespravedlnost?“ Jsou to běžné a opodstatněné otázky kladené v době charakteristické pesimisticky-relativistickým agnosticismem.
Tento stav nevznikl náhodně – je to zcela přirozená reakce na změny odehrávající se především v posledních dvou staletích. Ztráta víry v tradiční autority (Bůh, církev atd.), které udávaly to, co je etické a neetické, dobro a zlo, vedla k situaci, kterou výstižně Cornelius Castoriadis popisuje jako „nepřítomnost základů“. Zygmunt Bauman v této souvislosti uvádí:
„Něco jiného je víra, že etické základy morálky ještě nebyly odhaleny, a něco jiného ztráta víry v základy jako takové. Dostojevského brutální teze, že „není-li Boha, pak je všechno dovoleno“, byla pouze veřejným přiznáním se k obavám, jež potajmu tížily budovatele moderního „bezbožného“ (nebo „post-božího“) řádu. Tvrzení „není Boha“ znamená toto: není síly mocnější, než je lidská vůle, která je schopna zlomit odpor člověka a donutit jej k morálce. A není vznešenější, důvěryhodnější a důstojnější autority, než jsou lidské předtuchy a intuice – autority, která by mohla přesvědčit bloudící a pochybující, že činy, jež se jim jeví jako ctnostné, šlechetné a spravedlivé, jsou opravdu takovými, za jaké je považují, autority, jež by dokázala přivést zatoulané zpět na cestu ctnosti.“ (Bauman, Z., 1995:126)
Společnost je dle Baumana postavena před skutečnost, že zde není nikoho, o koho by se dalo opřít, kromě ní samotné. Podobnou myšlenku jinými slovy vyslovuje i Andrej Tarkovskij: „Nikdo a nic nemůže pomoci člověku než člověk sám. Mimo nás není žádné síly, která by nám usnadnila existenci. Člověk sám utváří jak sebe, tak svou budoucnost.“ (cit. dle Kopaněvová, G., 1999:38) Castoriadisův výrok je pak již pouze doplněním vyřčeného: společnost „se sebekonstituuje otevřeně. Jinými slovy, tato společnost ví, že významy, v nichž a jejichž prostřednictvím žije, jsou jejím vlastním dílem.“ (cit. dle Bauman, Z., 1995:128).
Znamená toto zjištění konec etického chování a konec morálky? Nikoliv. Dle Baumana je současnost (postmoderní éra) pouze koncem „věku etiky“, ale zároveň počátkem „věku morálky“ – Bauman v této souvislosti používá termín „morálka bez etiky“.
Na základě „nepřítomnosti základů“ má společnost do jisté míry právo pochybovat o etickém a neetickém, dobru a zlu, ale nese a má plnou odpovědnost za stav, který svým jednáním vytváří. Člověk ve věku „morálky bez etiky“ totiž nepřestal hledat správné jednání; stále o ně usiluje. Dokonce vznikl další důvod proč o ně má usilovat:
„Lidé jsou vrženi do postmoderní společnosti a nemají kam utéci: musí se podívat do tváře vlastní mravní nezávislosti a tedy vlastní mravní odpovědnosti, kterou jim nelze vzít, ale jíž se nemohou zříci.“ (Bauman, Z., 1995:163)
Bauman automaticky nepopírá běžně chápaný význam etiky, i když jeho text tento termín obsahuje. Spíše ukazuje na důležitý přerod, který nastal v lidských dějinách a který usmrtil, či přinejmenším vážně zranil, tradiční etické autority (tj. určovatele kritérií). To však ale neznamená, že skončilo ono odvěké pátrání člověka po správném jednání, že skončilo jeho hledání toho, „co má činit na základě svého rozumového vhledu“. Takže je úplně jedno, jak věcem kolem etiky říkáme, odpovědnosti za své jednání se tak jako tak nesetřepeme.
Použitá literatura
Bauman, Z.: Úvahy o postmoderní době. Praha, SLON 1995.
Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.
Hartmann, N.: Struktura etického fenoménu. Praha, Academia 2002.
Velasquez, M. G.: Business Ethics – Concepts and Cases. New Jersey, Pearson Education International 2002.
