Podnikatelská etika na Twitteru

Už nějakou dobu mi to leží v hlavě realizace Twitter účtu speciálně zaměřeného na oblast (podnikatelské) etiky a společenské odpovědnosti firem. Nedalo mi to a včera jsem se to rozhodl zrealizovat. Twitter.com/etika jsem vytvořil s cílem informovat o současném dění v těchto oblastech etiky, ale nejen jich.

Základní cíle Twitter.com/etika

1. Upozorňovat na aktuální dění v oblasti podnikatelské etiky, zajímavé články a zdroje informací. Informovat o současných kauzách, které úzce souvisí s podnikatelskou etikou (aktuální korupční kauzy, příklady podvodného jednání, pozitivní příklady apod.).

2. Sekundárním cílem je udělat z Twitter.com/etika komunikační kanál mezi (mými) studenty Podnikatelské etiky na VŠE (předmět: 3MA328 a 3MA628).

3. Už sám název účtu Twitter.com/etika ukazuje, že se nebudu chtít zaměřovat čistě jen na problematika podnikatelské etiky. Ekonomika a podnikání by mělo být primárním obsahem, ale nebudu se bránit ani dalším tématům – politika, lékařství apod.

4. Nechtěl bych zahlcovat čtenáře zbytečným množstvím příspěvků denně. Rád bych, aby informace na tomto zdroji byly aktuální, pravidelné a v rozumném množství – má představa je maximálně 3 až 5 příspěvků denně (pokud si to nevyžádají zvláštní okolnosti).

Máte zájem o informace z oblasti podnikatelské etiky? Neváhejte a vyzkoušejte Twitter.com/etika.

Společensky odpovědné aktivity firem jako vhodný doplněk teambuildingu

Dnes jsem si na iHNed přečetl zajímavý článek: Manažeři dělají dobré skutky. A dostávají za to zaplaceno. Zvolený nadpis je sice vcelku ustřelen. Stejně tak je článek napsán tak nějak naruby a navnadí čtenáře nesprávným směrem… ale i tak je fajn, že vůbec takové články vycházejí (a snad se tak neděje z důvodů okurkové sezóny). K té nepřesnosti v nadpisu a článku: ono totiž jde především o aktivitu zaměstnavatele, samotné firmy. Ta umožní svým zaměstnancům část své pracovní doby věnovat na veřejně prospěšné akce. To, že to firmy dělají z tu více, tu méně zištných důvodů nebo, že to mají zaměstnanci evidováno v rámci své pracovní doby bych neviděl jako problém. Naopak se to může stát zajímavým motivem i pro další firmy. Onen “dobrý skutek” je v konečném důsledku vykonán – a nevyhrává pouze jedna strana (obdarovaný), ale i zaměstnavatel (firma) a zaměstnanci. Zaměstnavatel takhle právě například nachází zajímavou a netradiční alternativu k teambuildingovým akcím.

“… zatímco sponzoringem, penězi si firma dělá dobré jméno před veřejností, zapojováním svých lidí do charity se polidšťuje směrem dovnitř, v očích svých zaměstnanců.” (zdroj: Pavlína Kalousová z Fóra dárců v článku iHNed: Manažeři dělají dobré skutky. A dostávají za to zaplaceno)

V rámci společenské odpovědnosti firem (corporate social responsibility, CSR) se postupem času zavedlo řada termínů, které se staly standardním slovníkem CSR. Vedle termínů jako Pro Bono služby (Pro Bono Publico), tedy služby pro obecné dobro, jsou to třeba termíny jako: matching fondy, časová konta (Time-Bank), talentové databanky (Skills-Bank, Talent-Bank), komplementární dary či akční dny firem.

Společensky odpovědné aktivity firem jsou často spojovány s velkými firmami. Zdání klame. Takové firmy mají pouze snažší přístup k veřejné prezentaci. Služby tohoto druhu realizuje celá řada firem; bez ohledu na to, zda si je s termíny jako společenská odpovědnost, CSR či Pro Bono přímo spojuje nebo se s těmito termíny nikdy nesetkala. Šíře poskytovaných služeb pro bono je ve své podstatě neomezená. Touto formou spolupracují s neziskovým sektorem například právnické, webdesignové a další firmy. Míra spolupráce záleží na množství času, který jejich pracovníci věnují neziskové organizaci (právní zastupování, tvorba a správa webových stránek apod.).

Uvažovali jste i vy někdy nad tím, že byste svým zaměstnancům v rámci pracovní doby umožnili například 1 den v roce pracovat pro nějakou neziskovou organizaci či pro “veřejné blaho”? Myslíte si, že takové akce mají smysl a přínos i pro samotného zaměstnavatele? Poskytujete jako firmy pro neziskový sektor nějaké služby nebo produkty zdarma? Sponzorujete? Pomáháte neziskovkám? Jaké máte zkušenosti?

Evropská cena za společenskou odpovědnost firem 2008 (The European Corporate Responsibility Award 2008)

CSR 2008

Tak, a máme tu další soutěž v oblasti podnikatelské etiky/společenské odpovědnosti firem – Evropská cena za společenskou odpovědnost firem 2008 (The European Corporate Responsibility Award 2008). Tedy ne, že by jich bylo tolik. Spíše naopak. Je pak jen otázkou, jak a jestli se tato soutěž prosadí a najde si své místo. Pořadateli/vyhlašovateli soutěže jsou Management Consultancy European Independent Consulting Group a M.C.Triton.

“Záměrem soutěže je prosazování konceptu CSR v kontextu Zelené knihy Evropské unie „Promoting a European framework for corporate social responsibility“, přijatého v roce 2001 na území členských států EU.” (zdroj: Fórum dárců)

Je príma, že i touto aktivitou je postupně prosazována a zdůrazňována koncepce společenské odpovědnosti firem. Společenská odpovědnost firem tak i díky této soutěži může ze sebe opět sejmout glejt ryze nákladové položky v podnikání. A naopak se tak může zdůraznit, že správně uchopená a pochopená koncepce CSR přináší zcela konkrétní ekonomické přínosy.

Hodnocené oblasti zúčastněných firem

1. Existuje konzistentní strategie CSR, která je úzce spjata s hlavním předmětem podnikání společnosti.

2. Strategie CSR je zaměřena na zvyšování úspěšnosti v podnikání.

3. Strategie CSR je založena na průběžném dialogu s ovlivněným okolím.

4. Vedení se účastní rozvoje a implementace strategie CSR.

5. Principy a cíle CSR jsou promítnuty do podnikatelského plánu.

6. Aktivity CSR jsou integrovány do podnikových procesů.

7. Projekty a aktivity CSR jsou realizovány ve spolupráci s ovlivněným okolím.

8. Společnost hraje důležitou roli při zvyšování povědomí o sociálních otázkách a otázkách ochrany přírody.

9. Zaměstnanci jsou motivováni k účasti na aktivitách CSR.

10. Přístup společnosti ke zvyšování podnikatelského úspěchu aktivitami CSR je inovativní.

Osobně jsem zvědavý, jakým směrem se tato soutěž vydá. Věřím, že to dotáhne dál než například soutěž Podnik Fair Play. Ta po svém prvním ročníku nějak utichla a šla do ztracena.

Co si o takových soutěžích myslíte vy? Mají smysl? Jaký je vůbec vás názor na koncepci CSR?

Novo Nordisk: Flashové hry na podporu etického chování

Novo Nordisk

Existují různé způsoby, jak motivovat své zaměstnance, vedení či okolí k férovému přístupu v podnikání. Jeden z progresivních způsobů je prezentovat důsledky a dopady správného chování formou online (flashové) hry. Rozvoj flashových animací/her tomuto trendu přímo nahrává.

Jednu z takových jednoduchých (spíše motivačních než edukativních) her má na svých webových stránkách společnost Novo Nordisk (specializující se především na produkty v oblasti diabetologie). Hra Business Ethics Challenge Vás provádí pár (tj. třemi) eticky problematickými situacemi. Vaše reakce pak ovlivňuje to, jaký obrat a reputaci firma získá. Vašim úkolem je samozřejmě maximalizovat obě dvě tyto hodnoty. Hra je založená na jednoduchém pravidlu podnikatelské etiky, a to, že eticky se chová ta firma, která usiluje o maximalizaci zisku při dodržování etických pravidel (tj. další z malých kamínků do mozaiky, že podnikatelská etika neznamená bezbřehou charitu, filantropii či neusilování o zisk).

Novo Nordisk

Vedle této hry je možné na webu najít také “pacmanovskou” hru The EnviroMan či další “flashovku” The Convincer. Prostě: kdo si hraje, nezlobí…

Určitě stojí za zmínku web/projekt, kde jsem na tuto hru narazil – CSR-Online.cz. Tento web shromažďuje zajímavé informace ze “světa” společenské odpovědnosti firem. Rozhodně sledujte, pokud Vás zajímají aktuality, události a trendy v oblasti společenské odpovědnosti firem.

Etický kodex, který bych si za rámeček nedal

Dokumenty

V poslední době se stalo již relativně běžnou praxí firem, že mají zaveden etický kodex. Ať již ten svůj vlastní nebo se k nějakému jinému odvolávají coby členové různých sdružení, asociací apod. Tento trend neminul ani Českou republiku. A je tomu dobře.

“Pod termínem etický kodex (code of ethics, code of conduct) rozumíme systematicky zpracovaný soubor norem a předpisů, který vymezuje a upravuje vztahy mezi členy určité komunity. Etický kodex poskytuje detailnější rozpracování, konkretizaci morálních zásad a jejich použití v podnikové praxi. Etické kodexy a jim podobné dokumenty slouží ke kultivaci podnikového klimatu, podnikové kultury.” (zdroj: Studie Transparency International: Aplikace metod a nástrojů podnikatelské etiky v českém podnikatelském prostředí

Vše má své pro a proti
=================
Etický kodex však není samospasitelným nástrojem. Jeho zavedením se firma nestane automaticky lepší, etičtější a transparentnější. Bohužel někdy se stane jen více farizejskou. Mimochodem pěkně rozpracovaný a dlouhý etický kodex měl i nechvalně proslavený Enron. Etický kodex je prostě jen pouhým nástrojem. Když ho špatně použijete, špatně pochodíte; minimálně však nedosáhnete toho, co jste původně zamýšleli. Pokud je však etický kodex coby nástroj správně implementován do podniku a je jednou ze součástí komplexního etického programu firmy, je užitečným pomocníkem.

Hlavní přednosti etických kodexů
========================

  • eliminuje nežádoucí praktiky;
  • zlepšuje reputaci firmy na veřejnosti i u zákazníků;
  • objasňuje politiku firmy v morálně problematických otázkách, definuje akceptovatelné a neakceptovatelné jednání (korupce, úplatky, neužívání pravomocí apod.);
  • pozitivně motivuje zaměstnance posílením jejich vědomí, že pracují v etickém prostředí s jasnými pravidly, která platí pro všechny bez výjimky;
  • podnik jeho prostřednictvím dává najevo hodnoty, v rámci nichž se snaží fungovat;
  • zabraňuje nadřízeným zneužívat svého postavení vůči ostatním zaměstnancům;
  • poskytuje základní rámec pro implementaci etického programu.

Na co si dát při implementaci etických kodexů pozor?
=======================================

  • Diskutabilní zůstává otázka, nakolik užitečný je etický kodex u malých podniků a drobných podnikatelů s pevnou firemní kulturou fungující převážně na základě neformálních vztahů;
  • RIZIKO: nebezpečí, že pokud není brán jako akční nástroj etického programu, stává se „prázdným dokumentem“, slohovým cvičením, které postrádá svůj nejsilnější atribut – autentičnost;
  • RIZIKO: přespříliš obecně zpracovaný etický kodex nejde k meritu věci a nepostihuje problémy, které by v něm měla mít firma zachyceny;
  • RIZIKO: přespřílišný a do detailu propracovaný etický kodex s sebou nese riziko ztráty utilitarního charakteru tohoto dokumentu (jde o nebezpečí, které je však spojeno s kodifikací jakýchkoliv jiných norem).

Etický kodex jako nevhodný nástroj
==========================
Před časem jsem narazil na jeden etický kodex. Byl na webových stránkách větší a významnější české společnosti. Bohužel byl zpracován takovým způsobem, že jej od té doby používám jako příklad “jak by etický kodex vypadat neměl”. Neměl v sobě nic, co by lidem uvnitř a vně podniku ukazovalo cestu ven z eticky problematických situací apod. Obsahoval jen běžné a prázdné PR řeči. Věci, na které nepotřebujete samostatný dokument. Věci, které vlastně ani legálně provádět nelze. Hodnota takového kodexu je imho nulová.

Střípky a “perly” z etického kodexu
==========================
Společnost, o které je řeč, nás ve svém etickém kodexu informuje:

  • “nezaměstnává nesvobodné osoby, osoby z donucení nebo vězně.”
  • “umožňuje zaměstnancům svobodně skončit pracovní poměr.”
  • “vytváří účinné kroky pro předcházení nehodám a úrazům.”
  • “nezaměstnává osoby mladší 15 let.”
  • “[zabezpečuje], aby měsíční odměna každého zaměstnance byla vždy v přepočtu stejná nebo vyšší než zákonem stanovená minimální mzda.”

Co bod, to perla. Bohužel. Pokud by šlo o kodex pro firmu působící v Africe či Asii, tak ani nepípnu. Ale takový kodex v České republice?

O jakou firmu se jedna? To není podstatné, daleko důležitější je to, že tudy cesta opravdu nevede. A jak by tedy měl vypadat dobře zpracovaný etický kodex? Příště si na jeden takový ukážeme.

Další zdroje
========
CSR-Online.cz: Etický kodex – definice a ukázky různých etických kodexů

Čaník, P., Čaníková, P.: Aplikace metod a nástrojů podnikatelské etiky. Praha, Transparency International – Česká republika, 2006.
– Studie se zaměřuje na jednotlivé nástroje podnikatelské etiky. Její součástí je také kvalitativní výzkum mapující situaci v oblasti BE a CSR v České republice. Studie byla vypracována v roce 2006 pro Transparency International – Česká republika, o.p.s.

Kde začíná a končí společenská odpovědnost firem?

Business

Respekt vydal minulý týden článek Debata o společenské odpovědnosti podniků se opět přiostřuje, resp. jeho překlad z renomovaného The Economist. Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co nám svým článkem chtěl autor vlastně říci. Článek jsem si přečetl poprvé a přišlo mi to celé jako seriózně sepsaný galimatyáš. Přečetl jsem si ho podruhé a zbyl mi z toho již jen ten galimatyáš. Nakukuji do článku potřetí a stále vlastně nevím, co si o tomto článku myslet. Ale postupně alespoň k několika bodům.

Nechci se zde dotýkat samotné nové knihy Roberta Reicha – Superkapitalismus. Zatím jsem nečetl a tudíž memohu posoudit jednotlivé argumenty Roberta Reicha a jejich vzájemnou i celkovou logiku. Spíše se zde chci zaměřit na výše zmíněný článek. Ten pro mě logiku prostě postrádá.

To, že mnozí vnímají společenskou odpovědnost firem (corporate social responsibility (CSR)) rozdílně, je přirozené. Někteří by rádi viděli společenskou odpovědnost jen ve velmi volných konturách, které vykresluje například Peter Ferdinand Drucker ve svém Věku diskontinuity:

„Podniky si nepočínají “sociálně odpovědně”, když se zabývají sociálními problémy, které leží mimo sféru jejich vlastních schopností a jejich působnosti. “Sociálně odpovědně” si počínají, když uspokojují potřeby společnosti tím, že se soustředí na plnění svého vlastního konkrétního úkolu. A nejodpovědněji si počínají, když mění sociální potřeby ve vlastní úspěchy.”

Jiní by samozřejmě šli rádi podstatně dál – viz například Reichův názor, že “aktivisté CSR se nechávají odvádět od reálnějšího a důležitějšího úkolu, totiž přinutit vlády, aby řešily sociální problémy.” (viz Respekt) A zde začínají mé problémy s pochopením článku.

Pokud chápu CSR jako aktivitu podniků, které chtějí při svém podnikání více zohledňovat své – sociální i životní – prostředí, pak jsem tuto jejich roli nikdy neviděl v tom, že by měli být těmi, kteří “nutí vládu, aby řešila sociální problémy”. Snad nějakou hodně vzdálenou a nepřímou formou, a to snad ještě ve velmi výjimečných případech). Ale jejich úkol je imho někde zcela jinde. V rámci CSR mají podniky řešit běžné podnikové úkoly a pokud myslí CSR alespoň trochu vážně, pak se celou záležitost snažit řešit legálně, férově a legitimně. Pokud bych i chápal “aktivisty CSR” coby nově vzniklé “specialisty”, kteří se snaží naučit podniky být odpovědnějšími, pak se tím vůbec nic nemění.

Celý rozpor se mi navíc prohlubuje, když následně přichází další argument:

“Debata o tom, jestli je firma Wal-Mart nebo Google dobrá či zlá, nemá smysl,” říká Robert Reich. Jde o to, že právě vláda má povinnost stanovit pravidla, která zajistí, aby vzájemně soutěžící firmy zaměřené na maximalizaci zisku nejednaly v rozporu se zájmy společnosti.” (viz Respekt)

Ano, stát je zde od toho, aby stanovoval pravidla – a ty pak byly prezentovány jako zákonné normy. Problém je však někde jinde. Snad bych se – podobně jako řada jiných – přikláněl k tomu, že už není třeba dalších zákonů, přílepků a “legislativních vychytávek”. Stačí nanejvýš vypilovat ty, které už existují, ale co je hlavní, zajistit vymahatelnost práva… a hlavně, hlavně zde musí být ti, kteří se touto legislativou řídí – a to jsme zpátky u CSR, podnikatelské etiky, férového přístupu firem a u jejich snahy dodržovat zákon a jít v jeho naplňování dobrovolně ještě dál.

Snad jen krátce k argumentům Miltona Friedmana z jeho článku “The Social Responsibility of Business is to Increase Its Profits” (“Společenskou odpovědností podniku je zvyšovat svůj profit”) vydaného v roce 1970 pro New York Times. Tyto argumenty jsou relativně dobře známé; a přísně vzato, z celého článku je to ten nejsvětlejší moment. V mnohém se s nimi dá souhlasit a v podstatě nekontrují samotné podstatě společenské odpovědnosti firem. Friedmanův článek však postrádá něco, co se dnes ukazuje jako důležitý faktor úspěchu v podnikání, a tím je zohledňování faktorů, které zdánlivě nemají přímý dopad na úspěšné podnikání, ale v dlouhodobém horizontu jsou tyto faktory nedílnou součástí podnikatelského úspěchu. Za všechny můžeme uvést například analogii s Baťovým “sociálně odpovědným programem”. Jeho aktivity nekončily u SWAT analýzy nebo u kalkulace jednicových nákladů. A přesto – nebo možná přesněji právě proto – můžeme tyto jeho sociálně odpovědné aktivity považovat za ekonomicky efektivní, prozřetelné a zvyšující jeho zisk.

Ještě stručně závěrem: nemyslím si, že je dnes většina firem tak odpovědných a férových, jak to řada z nich o sobě prezentuje. Leckteré firmy se pouze daly na dráhu toho, co se v cizí literatuře označuje jako “pinkwashing” nebo “greenwashing”; tedy vytváření dojmu společensky odpovědné firmy. Vypadá to pěkně, zakrývá to i jiné maléry a navíc je to levnější. V žádném případě nejde o trend, kterého se drží všechny firmy. Čest výjimkám, ale bohužel realita často nebývá tak růžová, jak zaznívá v krásně vypadajících výročních zprávách.

Má tedy smysl se vůbec zabývat podnikatelskou etikou či konceptem společenské odpovědnosti firem? Určitě má. Je to oblast, která je pro firmy důležitá. I navzdory tomu, kolik “potěmkinových vesniček” a libozvučných “pinkwashingových” tiskových zpráv firmy ještě vydají. Důležitost podnikatelské etiky a CSR bude i nadále narůstat se zvyšující se potřebou podniků po kvalitním lidském kapitálu. Ten se v současné ekonomice stává čím dál tím více důležitějším faktorem podnikového úspěchu.