Tento týden mě zaskočily hned dvě hlášky, které se dotýkaly odpovědnosti. První hláška byla spíše jen takovým štěkem v jedné z nekonečných diskuzí na internetu, druhá byla pak samostatným článkem. Obě dvě mě zaskočily, vnímání světa z obou dvou tak nějak vybočuje z mého pohledu na svět… a hlavně mého pohledu na osobní odpovědnost každého člověka.
První hláška (už ani nevím, v kterých novinách byla) zazněla:
„Na pracáku [se člověk dočká šikanování] byrokratů, kteří vám práci stejně nenajdou a ve finále si ji musíte sehnat SAMI.“ (sic!)
Beru, že člověk na pracák jde s tím, že hledá práci. Otázkou však je, zda-li přihlášením na pracák přenáším odpovědnost za nalezení práce na nějaký úřad… nebo tato odpovědnost (byť jsem se stal „klientem“ úřadu práce) stále zůstává na mě. Možná se na svět divám divnou optikou, ale přijde mi, že práci si musím především sehnat sám.
Druhá zpráva vyšla na iDNES.cz pod názvem: Američanka nemůže najít práci a žaluje kvůli tomu svou univerzitu.
„Naprosto zklamala,“ tvrdí Thompsonová, která dosud bydlí doma u matky. Školní oddělení pro rozvoj kariéry jí prý nedalo zdaleka takové tipy a rady, jaké slibovalo. (zdroj: iDNES.cz)
Opět jsme u odpovědnosti a u neustálé touhy či potřeby některých přenášet tuto odpovědnost na druhé. Vědět o člověku, který se pustil do takové pře s univerzitou, že se mi hlásí do zaměstnání… tak ho snad automaticky vyřadím z výběru. S lidmi s takovou pošramocenou představou o osobní odpovědnosti prostě nechci spolupracovat. Takové ufňukánky, kteří si myslí, že na něco mají automaticky nárok, nemusím.
Někdy se mi zdá, že někteří lidé mají příliš posunutý práh bolestivosti. Nic nevydrží, příliš brzy se vzdávají, jsou málo houževnatí, málo bojují. Neúspěch, porážky, bolest patří k životu. Nebojte, nevyhledávám je… naopak jsou pro mě dostatečně silným impulsem k tomu, abych je ze svého života eliminoval.
Podobné názory o úřadech práce u nás slýchávám často od svých známých, kteří jsou bez práce Když si jich zeptám, zda např. aktivně prohlížejí nabídky a oslovují zaměstnavatele, tak dostanu většinou odpověď typu „proto jsou tu úředníci na pracáku“. To pak nemá cenu ani jim dávat dobré tipy na vzor CV nebo chování na pohovoru.
Kdyby to bylo jen na pracáku. Slyším to kolem sebe kde příjdu. Pořád samé oni oni oni. A když se zeptám co pro to udělal dotyčný tak se na mně dívá jako na entitu z jiné planety.
Ale čemu se divím, když to slyší i od politických špiček (naštěstí teď nevládních a doufám že to tak i zůstane).
Tento článek beru jako dobrý postřeh. Nad „kauzou“ slečny Thompsonové jsem jen nevěřícně kroutil hlavou poté, co jsem si to přečetl v médiích. Ohledně hledání práce; jsem toho názoru, že dotyčný by měl před návštěvou úřadu práce nejprve kontaktovat příbuzné, kamarády, známé a tam začít pátrat. Dobrý kamarád se může třeba i u sebe v práci za dotyčného přimluvit a pod. Rozhodně nadějnější varianta hledání práce, než-li čekat na přidělění práce od úřadu. Nedokážu si jako živitel rodiny vůbec představit, že čekám doma na zadku, až se něco namane. V okamžiku, kdy přicházím o práci se přeci dočasně mou „prací“ musí stát hledání práce.
IVANE, kdyby tak uvažovali všichni, bylo by to hej. Bohužel tomu tak ale není.
Naneštěstí bydlím v místě, kde se to hemží právě těmi, kteří tak neumějí nebo spíše nechtějí přemýšlet. A přiznám se, občas mi zůstává rozum stát.
Navíc, jestli není věta “Na pracáku [se člověk dočká šikanování] byrokratů, kteří vám práci stejně nenajdou a ve finále si ji musíte sehnat SAMI.” spíše výmluvou.
Mám pocit, ze tohle je snad ceska nemoc – fnukat, stezovat si a svalovat vinu na ostatni. Pak jeste zavist – ze sakra jak to, ze nekdo je bohaty…(Tedy samozrejme predpokladam, ze se k bohatstvi dopracoval legalnim zpusobem, svoji pili, talentem, kreativou).
Faktem je, že každý odpovídá sám za sebe, za svůj život a za svůj osud.
Spoléhat na pracák je blbost a naivita, přesto chápu, co chtěl asi básník říct. Po ukončení pracovního poměru jsem se samozřejmě zaregistroval na pracák, poprvé v životě jsem si zažádal o podporu (přičemž jsem se cítil trochu provinile, přestože je to úplně v pořádku – zvláštní), načež mi byla sjednána schůzka, že prý se mám stavit za dva měsíce. Když jsem se tam pak objevil (sháním, ale zatím se nezadařilo; dle zdejších postojů se nejspíš jedná o mojí chybu a neschopnost), bylo mi nabídnuto pár pracovních pozic, které by se mi mohly zamlouvat s tím, že jednu si během chvíle musím vybrat a s doporučenkou se tam dostavit. V tu chvíli jsem to nebral jako prudu a byrokratickou, naopak jsem se chytil příležitosti a odcházel jsem rád s papírem, který přisliboval zajímavý pohovor. Trpkým překvapením a kopačkou vstříc mé naivitě bylo zjištění, že výběrové řízení na ono volné místo proběhlo již před měsícem. Sranda. Ne, že bych na pracák spoléhal, ale přecijen bych jako klient očekával od úřadu alespoň minimální přípravu a to i kvůli tomu, že k potenciálnímu zaměstnavateli, kterého vám víceméně milostivě vyberou, se musíte dostavit, jinak z pracáku letíte…Co však nechci dělat, je nadávat na úřednice samotné. Ty paní tam mají fakt peklo a lidi se tam chovají jak prasata.