O odpovědnosti

Tento týden mě zaskočily hned dvě hlášky, které se dotýkaly odpovědnosti. První hláška byla spíše jen takovým štěkem v jedné z nekonečných diskuzí na internetu, druhá byla pak samostatným článkem. Obě dvě mě zaskočily, vnímání světa z obou dvou tak nějak vybočuje z mého pohledu na svět… a hlavně mého pohledu na osobní odpovědnost každého člověka.

První hláška (už ani nevím, v kterých novinách byla) zazněla:

“Na pracáku [se člověk dočká šikanování] byrokratů, kteří vám práci stejně nenajdou a ve finále si ji musíte sehnat SAMI.” (sic!)

Beru, že člověk na pracák jde s tím, že hledá práci. Otázkou však je, zda-li přihlášením na pracák přenáším odpovědnost za nalezení práce na nějaký úřad… nebo tato odpovědnost (byť jsem se stal “klientem” úřadu práce) stále zůstává na mě. Možná se na svět divám divnou optikou, ale přijde mi, že práci si musím především sehnat sám.

Druhá zpráva vyšla na iDNES.cz pod názvem: Američanka nemůže najít práci a žaluje kvůli tomu svou univerzitu.

“Naprosto zklamala,” tvrdí Thompsonová, která dosud bydlí doma u matky. Školní oddělení pro rozvoj kariéry jí prý nedalo zdaleka takové tipy a rady, jaké slibovalo. (zdroj: iDNES.cz)

Opět jsme u odpovědnosti a u neustálé touhy či potřeby některých přenášet tuto odpovědnost na druhé. Vědět o člověku, který se pustil do takové pře s univerzitou, že se mi hlásí do zaměstnání… tak ho snad automaticky vyřadím z výběru. S lidmi s takovou pošramocenou představou o osobní odpovědnosti prostě nechci spolupracovat. Takové ufňukánky, kteří si myslí, že na něco mají automaticky nárok, nemusím.

Někdy se mi zdá, že někteří lidé mají příliš posunutý práh bolestivosti. Nic nevydrží, příliš brzy se vzdávají, jsou málo houževnatí, málo bojují. Neúspěch, porážky, bolest patří k životu. Nebojte, nevyhledávám je… naopak jsou pro mě dostatečně silným impulsem k tomu, abych je ze svého života eliminoval.