Podnikatelská etika na Twitteru

Už nějakou dobu mi to leží v hlavě realizace Twitter účtu speciálně zaměřeného na oblast (podnikatelské) etiky a společenské odpovědnosti firem. Nedalo mi to a včera jsem se to rozhodl zrealizovat. Twitter.com/etika jsem vytvořil s cílem informovat o současném dění v těchto oblastech etiky, ale nejen jich.

Základní cíle Twitter.com/etika

1. Upozorňovat na aktuální dění v oblasti podnikatelské etiky, zajímavé články a zdroje informací. Informovat o současných kauzách, které úzce souvisí s podnikatelskou etikou (aktuální korupční kauzy, příklady podvodného jednání, pozitivní příklady apod.).

2. Sekundárním cílem je udělat z Twitter.com/etika komunikační kanál mezi (mými) studenty Podnikatelské etiky na VŠE (předmět: 3MA328 a 3MA628).

3. Už sám název účtu Twitter.com/etika ukazuje, že se nebudu chtít zaměřovat čistě jen na problematika podnikatelské etiky. Ekonomika a podnikání by mělo být primárním obsahem, ale nebudu se bránit ani dalším tématům – politika, lékařství apod.

4. Nechtěl bych zahlcovat čtenáře zbytečným množstvím příspěvků denně. Rád bych, aby informace na tomto zdroji byly aktuální, pravidelné a v rozumném množství – má představa je maximálně 3 až 5 příspěvků denně (pokud si to nevyžádají zvláštní okolnosti).

Máte zájem o informace z oblasti podnikatelské etiky? Neváhejte a vyzkoušejte Twitter.com/etika.

Vězňovo dilema: Opakování her jako klíč ke skutečnosti přiměřenému (etickému) chování

Vězňovo dilema (Prisoner’s dilemma) popisuje situaci dvou vězňů/podezřelých. Ti jsou zadrženi policií, která však bohužel má jen nedostatečné důkazy na jejich obžalobu. Oba jsou drženi v separovaných celách a státním zástupcem je jim každému samostatně navržena následující dohoda: Pokud jeden bude svědčit proti druhému (udá jej) a současně ten druhý bude mlčet (nepřizná se), pak mlčící podezřelý obdrží rozsudek v délce (například) 10 let. Druhý komplic (udávající) si odsedí pouze 3 měsíce. Pokud oba dva budou mlčet, oba obdrží trest v délce 6 měsíců. Pokud se pokusí jeden udat druhého, pak každý z nich dostane trest v délce 2 let.

Jaký je výsledek vězňova dilematu? Vše záleží na tom, jak dalece budou oba dva hráči ochotni a schopni kooperovat. Pokud každý bude sledovat pouze krátkodobý zájem a bude brát v potaz jen svůj zájem bez zohledňování druhé strany, pak bude každý z hráčů volit nekooperativní řešení (udat druhého). Jelikož však o této variantě uvažuje i druhá strana, dostáváme se k řešení, že oba dva obžalovaní volí variantu udat/udat, tzn. trest pro každého po 2 letech. Pokud by však oba dva začali kooperovat a zohledňovat i protihráčův zájem, pak by si oba dva ještě polepšili – odešli by pouze s půlročními tresty. Jejich schopnost a ochota ke kooperaci tedy může pomoci jak jim samotným, tak vést ku prospěchu celého systému (nejnižšímu společnému trestu).

Kdo by však do tak riskantního podniku chtěl jít? Případně: Co může tyto protihráče podnítit ke spolupráci? Či řečeno ještě jinými slovy: Jak přimět protihráče ke spolupráci? Výzkumy ukázaly, že důležitým faktorem ovlivňujícím míru kooperace je opakování hry, resp. jak si protihráče pamatujeme z předchozích her. Ekonom Amitai Etzioni uvádí výsledky řady výzkumů, které tuto myšlenku potvrzují:

„Podíl kooperativního chování se měnil v závislosti na mnohých detailech, zvláště v závislosti na počtu opakování experimentu s týmiž osobami. Zdá se, že za situace, kdy komunikace není povolena, využívají hráči prvých kol hry k tomu, aby vyslali signál o své ochotě kooperovat, podobně jako hráči bridge používají otevíracích nabídek, aby signalizovali svým partnerům… Vyskytuje se vysoká míra kooperace navzdory nepříznivým podmínkám.“ (Etzioni, A., 1995:59)

Samuelson (stejně jako Etzioni) potvrzuje, že se lidé v opakovaných hrách vězňova dilematu chovají kooperativně a zároveň se snaží odpovědět na otázku: Jak je možné vysvětlit tento vysoký stupeň dobré vůle a kooperace (ať již v rámci rodiny, přátel, komunity nebo národa). Samuelson předpokládá, že lidé se chovají dle „nejprospěšnější sobecké strategie“ (Samuelson, P. A., 1991:633) v mnoha opakovaných hrách: „Jak ty ke mně, tak já k tobě“.

Ale proč zde vůbec rozebíráme příklad vězňova dilematu? Protože je možné si za touto hypotetickou situací představit zcela reálné ekonomické situace (znečišťování životního prostředí, podvádění odběratelů apod.). Co z výše uvedeného vyplývá pro oblast etického chování podnikatelských subjektů? Minimálně jedno velké pozitivum. Právě opakování her poskytuje větší prostor ke kooperaci a tím potažmo i k něčemu, co můžeme nazvat etickým (tedy: skutečnosti přiměřeným) chováním. To samozřejmě dává i odpověď na otázku: Je podnikatelský subjekt usilující o implementaci etických principů automaticky odkázán k podnikatelskému nezdaru? Automaticky není, minimálně ne vždy. Opakování “hry” v podstatě nahrává etickému přístupu v podnikání. Tato situace (či přinejmenším vědomí této situace) je důležitá v tom, že motivuje druhé k etickému chování, stimuluje princip kooperativních řešení a posiluje etický optimismus v podnikání. Pro leckteré (včetně mě) kontroverzní filozof Erazim Kohák předkládá ve své knize „Zelená svatozář“ (minimálně doporučuji k přečtení) na tři pozitivní důsledky etického chování:

– je o jednoho míň, kdo dříve přispíval k neetickému chování;

– subjekt přispívá ke změně postoje ve společnosti;

– subjekt nežije v rozpolcenosti.

Své zamyšlení uzavírá slovy: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic jen proto, že může udělat jen málo.“ (Kohák, E., 1998: 51)

Použitá literatua:

Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Etzioni, A.: Morální dimenze ekonomiky. Praha, Victoria Publishing 1995.

Kohák, E.: Zelená svatozář. Praha, SLON 1998.

Samuleson, P. A., Nordhaus, W. A.: Ekonomie. Praha, Svoboda 1991.

Morálka a její vliv na vznik a fungování ekonomického systému

Šachy

Již před více než 100 lety publikoval významný světový sociolog a ekonom Max Weber jedno ze svých stěžejních děl nazvané přímo a výstižně: Protestantská etika a duch kapitalismu. Řada věci z tohoto díla byla sice již myšlenkově posunuta někde jinde, k některým momentům je možné se stavět kriticky, ale přesto můžeme toto jeho dílo považovat za důležitý prvek současného (nejen ekonomického a sociologického) poznání.

Pokud je Weberova teorie o vlivu protestantské etiky na vznik kapitalismu správná, pak byl „moderní ekonomický a sociální vývoj zásadním způsobem ovlivněn něčím, co se nám na první pohled zdá velmi vzdálené, totiž náboženskými ideály.” (Giddens, A., 1999:548)

Spása, požehnání a majetek

Max Weber se zabýval jednoduchou otázkou: Co ovlivnilo vznik kapitalistického systému a proč se tento systém rozvíjel především v euro-americké civilizaci?

“Zdrojem racionalizace v západních společnostech je dle Webera kulturní změna, kterou přinesla protestantská etika. Protestantismus nebyl přímou příčinou kapitalismu, ale poskytl kulturu, která kladla důraz na individualismus, usilovnou práci, racionální jednání, spoléhání se na sebe a především odložené spotřeby.” (Zdroj: Wikipedia.cz: Max Weber – Racionalizace, kapitalismus a protestantská etika)

Weber ve svém díle poukazuje na to, že duchovní zaměřenost jednotlivců ovlivnila vznik celého hospodářského a společenského systému. Ale nejde nám o ledasjaké duchovní zaměření. Max Weber zkoumal různé náboženské systémy (východní náboženství, katolickou či židovskou víru apod.), ale u žádných nenalezl právě ty prvky, které jsou důležité k rozvoji racionalizace a kapitalistického systému. Přestože všechny víceméně sdílejí stejné obecné hodnoty (úcta k životu, láska k bližnímu, stíhání krádeže či vraždy apod.), bylo k rozvinutí „duchu kapitalismu“ zapotřebí něco navíc. A právě určitý postoj k Bohu, pohled na formu požehnání, cesta ke spasení, jisté uznávané hodnoty, jež neměly žádný ekonomický podtext, měly své konkrétní ekonomické a společenské dopady. Konkrétní jednání jednotlivců i celkové společenské (náboženstvím ovlivněné) klima tedy nezplodilo pouze své zamýšlené důsledky – dobré postavení jednotlivce před Bohem, čisté svědomí, dobré přijetí v komunitě apod. Toto jednání vyvolalo i své nezamýšlené důsledky, nad kterými jednotliví aktéři vlastně ani příliš neuvažovali – podíl na vzniku společenského systému, v němž nyní žijeme. Jednotlivé hodnoty a chování, které na jedné straně zajišťovalo dobré postavení před Bohem i v komunitě, totiž na straně druhé podporovalo vznik a fungování kapitalistického systému (směnu, efektivnější dělbu práce, kumulaci a investování majetku apod.).

„… vznik ekonomického racionalismu je podmíněn nejen racionální technikou a racionálním právem, ale i schopnostmi a dispozicemi lidí pro jistý způsob prakticky racionálního vedení života vůbec. Kde mu překážejí zábrany psychické povahy, tam naráží hospodářský racionální způsob života na těžký vnitřní odpor. K nejdůležitějším prvkům formujícím životní způsob patřily v minulosti všude i síly magické a religiózní a také etické představy o povinnostech, kotvící ve víře v takové síly.” (Weber, M., 1997:235)

Praktický význam Weberova díla

Proč se však o něčem takovém bavit? Má to pro nás tato Weberova práce vůbec nějaký praktický smysl? Pokud zobecníme Weberovu myšlenku o vztahu mezi protestantskou etikou a vznikem kapitalismu, pak se můžeme domnívat, že morálka je opravdu jedním ze základních zdrojů a limitů rozvoje a kvality kapitalistického ekonomického systému (nebo když použijeme Hayekův termín: “rozšířeného řádu”). Jinak řečeno: člověk a celá společnost byla a je schopna svého rozvoje nejen díky umu, vynalézavosti a následně samotným technickým vynálezům, ale díky podřízení se určitým pravidlům, které umožňují tento řád ještě rozvíjet, rozšiřovat a udržovat. Při správnosti Weberova předpokladu můžeme dokonce prohlásit, že “rozšířený řád” není uskutečnitelný v jakémkoliv morálním klimatu společnosti. “Rozšířený řád” potřeboval právě určitou morálku, aby se mohl plně rozvinout do dnešní podoby. Tento úzký a zásadní vztah mezi morálkou a hospodářstvím pak opodstatňuje existenci etiky jako teorie o morálce.

A nemusíme hovořit pouze o celém systému. Pokud se podíváme na mikroúroveň, docházíme víceméně ke stejným výsledkům. Kvalita lidského kapitálu – síla a kvalita podnikové kultury – do značné míry limituje fungování jednotlivých firem (speciálně pak těch, jejichž základním pilířem je lidský kapitál). Právě ona totiž nastavuje možnosti dělby práce, míry důvěry a z toho plynoucí výše transakčních nákladů (nákladů na fungování systému) apod. Investovat do podnikového (sociálního) klimatu a lidí není marností a nadstandardem. Je mnohdy samotným základem (dlouhodobě udržitelného) podnikání a podnikatelského úspěchu.

Použitá literatura:

Čaník, P. – Řezbová, L. – Zavrel, T.: Metody a nástroje podnikatelské etiky. Praha, Vysoká škola ekonomická, 2006.

Giddens, A.: Sociologie. Praha, Argo 1999.

Weber, M.: Autorita, etika a společnost. Praha, Mladá fronta 1997.

Etický kodex, který bych si za rámeček nedal

Dokumenty

V poslední době se stalo již relativně běžnou praxí firem, že mají zaveden etický kodex. Ať již ten svůj vlastní nebo se k nějakému jinému odvolávají coby členové různých sdružení, asociací apod. Tento trend neminul ani Českou republiku. A je tomu dobře.

“Pod termínem etický kodex (code of ethics, code of conduct) rozumíme systematicky zpracovaný soubor norem a předpisů, který vymezuje a upravuje vztahy mezi členy určité komunity. Etický kodex poskytuje detailnější rozpracování, konkretizaci morálních zásad a jejich použití v podnikové praxi. Etické kodexy a jim podobné dokumenty slouží ke kultivaci podnikového klimatu, podnikové kultury.” (zdroj: Studie Transparency International: Aplikace metod a nástrojů podnikatelské etiky v českém podnikatelském prostředí

Vše má své pro a proti
=================
Etický kodex však není samospasitelným nástrojem. Jeho zavedením se firma nestane automaticky lepší, etičtější a transparentnější. Bohužel někdy se stane jen více farizejskou. Mimochodem pěkně rozpracovaný a dlouhý etický kodex měl i nechvalně proslavený Enron. Etický kodex je prostě jen pouhým nástrojem. Když ho špatně použijete, špatně pochodíte; minimálně však nedosáhnete toho, co jste původně zamýšleli. Pokud je však etický kodex coby nástroj správně implementován do podniku a je jednou ze součástí komplexního etického programu firmy, je užitečným pomocníkem.

Hlavní přednosti etických kodexů
========================

  • eliminuje nežádoucí praktiky;
  • zlepšuje reputaci firmy na veřejnosti i u zákazníků;
  • objasňuje politiku firmy v morálně problematických otázkách, definuje akceptovatelné a neakceptovatelné jednání (korupce, úplatky, neužívání pravomocí apod.);
  • pozitivně motivuje zaměstnance posílením jejich vědomí, že pracují v etickém prostředí s jasnými pravidly, která platí pro všechny bez výjimky;
  • podnik jeho prostřednictvím dává najevo hodnoty, v rámci nichž se snaží fungovat;
  • zabraňuje nadřízeným zneužívat svého postavení vůči ostatním zaměstnancům;
  • poskytuje základní rámec pro implementaci etického programu.

Na co si dát při implementaci etických kodexů pozor?
=======================================

  • Diskutabilní zůstává otázka, nakolik užitečný je etický kodex u malých podniků a drobných podnikatelů s pevnou firemní kulturou fungující převážně na základě neformálních vztahů;
  • RIZIKO: nebezpečí, že pokud není brán jako akční nástroj etického programu, stává se „prázdným dokumentem“, slohovým cvičením, které postrádá svůj nejsilnější atribut – autentičnost;
  • RIZIKO: přespříliš obecně zpracovaný etický kodex nejde k meritu věci a nepostihuje problémy, které by v něm měla mít firma zachyceny;
  • RIZIKO: přespřílišný a do detailu propracovaný etický kodex s sebou nese riziko ztráty utilitarního charakteru tohoto dokumentu (jde o nebezpečí, které je však spojeno s kodifikací jakýchkoliv jiných norem).

Etický kodex jako nevhodný nástroj
==========================
Před časem jsem narazil na jeden etický kodex. Byl na webových stránkách větší a významnější české společnosti. Bohužel byl zpracován takovým způsobem, že jej od té doby používám jako příklad “jak by etický kodex vypadat neměl”. Neměl v sobě nic, co by lidem uvnitř a vně podniku ukazovalo cestu ven z eticky problematických situací apod. Obsahoval jen běžné a prázdné PR řeči. Věci, na které nepotřebujete samostatný dokument. Věci, které vlastně ani legálně provádět nelze. Hodnota takového kodexu je imho nulová.

Střípky a “perly” z etického kodexu
==========================
Společnost, o které je řeč, nás ve svém etickém kodexu informuje:

  • “nezaměstnává nesvobodné osoby, osoby z donucení nebo vězně.”
  • “umožňuje zaměstnancům svobodně skončit pracovní poměr.”
  • “vytváří účinné kroky pro předcházení nehodám a úrazům.”
  • “nezaměstnává osoby mladší 15 let.”
  • “[zabezpečuje], aby měsíční odměna každého zaměstnance byla vždy v přepočtu stejná nebo vyšší než zákonem stanovená minimální mzda.”

Co bod, to perla. Bohužel. Pokud by šlo o kodex pro firmu působící v Africe či Asii, tak ani nepípnu. Ale takový kodex v České republice?

O jakou firmu se jedna? To není podstatné, daleko důležitější je to, že tudy cesta opravdu nevede. A jak by tedy měl vypadat dobře zpracovaný etický kodex? Příště si na jeden takový ukážeme.

Další zdroje
========
CSR-Online.cz: Etický kodex – definice a ukázky různých etických kodexů

Čaník, P., Čaníková, P.: Aplikace metod a nástrojů podnikatelské etiky. Praha, Transparency International – Česká republika, 2006.
– Studie se zaměřuje na jednotlivé nástroje podnikatelské etiky. Její součástí je také kvalitativní výzkum mapující situaci v oblasti BE a CSR v České republice. Studie byla vypracována v roce 2006 pro Transparency International – Česká republika, o.p.s.

Kde začíná a končí společenská odpovědnost firem?

Business

Respekt vydal minulý týden článek Debata o společenské odpovědnosti podniků se opět přiostřuje, resp. jeho překlad z renomovaného The Economist. Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co nám svým článkem chtěl autor vlastně říci. Článek jsem si přečetl poprvé a přišlo mi to celé jako seriózně sepsaný galimatyáš. Přečetl jsem si ho podruhé a zbyl mi z toho již jen ten galimatyáš. Nakukuji do článku potřetí a stále vlastně nevím, co si o tomto článku myslet. Ale postupně alespoň k několika bodům.

Nechci se zde dotýkat samotné nové knihy Roberta Reicha – Superkapitalismus. Zatím jsem nečetl a tudíž memohu posoudit jednotlivé argumenty Roberta Reicha a jejich vzájemnou i celkovou logiku. Spíše se zde chci zaměřit na výše zmíněný článek. Ten pro mě logiku prostě postrádá.

To, že mnozí vnímají společenskou odpovědnost firem (corporate social responsibility (CSR)) rozdílně, je přirozené. Někteří by rádi viděli společenskou odpovědnost jen ve velmi volných konturách, které vykresluje například Peter Ferdinand Drucker ve svém Věku diskontinuity:

„Podniky si nepočínají “sociálně odpovědně”, když se zabývají sociálními problémy, které leží mimo sféru jejich vlastních schopností a jejich působnosti. “Sociálně odpovědně” si počínají, když uspokojují potřeby společnosti tím, že se soustředí na plnění svého vlastního konkrétního úkolu. A nejodpovědněji si počínají, když mění sociální potřeby ve vlastní úspěchy.”

Jiní by samozřejmě šli rádi podstatně dál – viz například Reichův názor, že “aktivisté CSR se nechávají odvádět od reálnějšího a důležitějšího úkolu, totiž přinutit vlády, aby řešily sociální problémy.” (viz Respekt) A zde začínají mé problémy s pochopením článku.

Pokud chápu CSR jako aktivitu podniků, které chtějí při svém podnikání více zohledňovat své – sociální i životní – prostředí, pak jsem tuto jejich roli nikdy neviděl v tom, že by měli být těmi, kteří “nutí vládu, aby řešila sociální problémy”. Snad nějakou hodně vzdálenou a nepřímou formou, a to snad ještě ve velmi výjimečných případech). Ale jejich úkol je imho někde zcela jinde. V rámci CSR mají podniky řešit běžné podnikové úkoly a pokud myslí CSR alespoň trochu vážně, pak se celou záležitost snažit řešit legálně, férově a legitimně. Pokud bych i chápal “aktivisty CSR” coby nově vzniklé “specialisty”, kteří se snaží naučit podniky být odpovědnějšími, pak se tím vůbec nic nemění.

Celý rozpor se mi navíc prohlubuje, když následně přichází další argument:

“Debata o tom, jestli je firma Wal-Mart nebo Google dobrá či zlá, nemá smysl,” říká Robert Reich. Jde o to, že právě vláda má povinnost stanovit pravidla, která zajistí, aby vzájemně soutěžící firmy zaměřené na maximalizaci zisku nejednaly v rozporu se zájmy společnosti.” (viz Respekt)

Ano, stát je zde od toho, aby stanovoval pravidla – a ty pak byly prezentovány jako zákonné normy. Problém je však někde jinde. Snad bych se – podobně jako řada jiných – přikláněl k tomu, že už není třeba dalších zákonů, přílepků a “legislativních vychytávek”. Stačí nanejvýš vypilovat ty, které už existují, ale co je hlavní, zajistit vymahatelnost práva… a hlavně, hlavně zde musí být ti, kteří se touto legislativou řídí – a to jsme zpátky u CSR, podnikatelské etiky, férového přístupu firem a u jejich snahy dodržovat zákon a jít v jeho naplňování dobrovolně ještě dál.

Snad jen krátce k argumentům Miltona Friedmana z jeho článku “The Social Responsibility of Business is to Increase Its Profits” (“Společenskou odpovědností podniku je zvyšovat svůj profit”) vydaného v roce 1970 pro New York Times. Tyto argumenty jsou relativně dobře známé; a přísně vzato, z celého článku je to ten nejsvětlejší moment. V mnohém se s nimi dá souhlasit a v podstatě nekontrují samotné podstatě společenské odpovědnosti firem. Friedmanův článek však postrádá něco, co se dnes ukazuje jako důležitý faktor úspěchu v podnikání, a tím je zohledňování faktorů, které zdánlivě nemají přímý dopad na úspěšné podnikání, ale v dlouhodobém horizontu jsou tyto faktory nedílnou součástí podnikatelského úspěchu. Za všechny můžeme uvést například analogii s Baťovým “sociálně odpovědným programem”. Jeho aktivity nekončily u SWAT analýzy nebo u kalkulace jednicových nákladů. A přesto – nebo možná přesněji právě proto – můžeme tyto jeho sociálně odpovědné aktivity považovat za ekonomicky efektivní, prozřetelné a zvyšující jeho zisk.

Ještě stručně závěrem: nemyslím si, že je dnes většina firem tak odpovědných a férových, jak to řada z nich o sobě prezentuje. Leckteré firmy se pouze daly na dráhu toho, co se v cizí literatuře označuje jako “pinkwashing” nebo “greenwashing”; tedy vytváření dojmu společensky odpovědné firmy. Vypadá to pěkně, zakrývá to i jiné maléry a navíc je to levnější. V žádném případě nejde o trend, kterého se drží všechny firmy. Čest výjimkám, ale bohužel realita často nebývá tak růžová, jak zaznívá v krásně vypadajících výročních zprávách.

Má tedy smysl se vůbec zabývat podnikatelskou etikou či konceptem společenské odpovědnosti firem? Určitě má. Je to oblast, která je pro firmy důležitá. I navzdory tomu, kolik “potěmkinových vesniček” a libozvučných “pinkwashingových” tiskových zpráv firmy ještě vydají. Důležitost podnikatelské etiky a CSR bude i nadále narůstat se zvyšující se potřebou podniků po kvalitním lidském kapitálu. Ten se v současné ekonomice stává čím dál tím více důležitějším faktorem podnikového úspěchu.