Nad Tykwerovým filmem Nebe jsem toho už nadumal až až. Ten film mě prostě fascinuje. A jsem rád, že dneska jsem si to prožil zase. Stačilo „nechtěné“ přepnutí na ČT1, pár vteřin a já se hned naladil. Turn on, tune in, drop out. Fascinující Kieslowského atmosféra. Myslím, že samotný Kieslowsky by mohl být hrdý na to, co z jeho scénáře vzniklo… a že má své následovníky; přinejmenším aspoň jednoho zdatného a šikovného následovníka, Toma Tykwera. Důraz na detail, poklidná melodie, pomalý a neagresivní, ale o to neklidnější běh filmu, hluboká myšlenka, která se dere pod kůži – to vše dělá z těchto „duchem Kieslowského“ prosycených filmů opravdové kinematografické skvosty.
Dříve mi dojem z Nebe lehce kazila ta jakási zkomplikovaná „morální rovina“ filmu. Dneska už se tím nenechávám rozptylovat. Tykwer udělal vše pro to, aby se divák mohl přinejmenším aspoň trochu ztotožnit s hlavními hrdiny. Otázkou je nakolik krkolomně/nekrkolomně svou práci odvedl. Ale popravdě – o to vlastně v tom filmu ani nejde. Jde o samotnou podstatu celého příběhu. Alespoň v mém případě jde o hořkou pachuť (jakkoliv ospravedlnitelné vendety), o nemožnost úniku a o chladivě nepříjemný pocit z toho, kam vede snaha se o tento únik pokusit.
Původně Kieslowski zamýšlel vytvořit celou trilogii – **Nebe**, **Peklo**, **Očistec**. Vedle Tykwerova Nebe již bylo dokončeno i Peklo, a to jugoslávským režisérem Danisem Tanovičem (2005). Zatím jsem neměl tu čest. ČSFD se netváří nijak nadšeně (IMDB je na tom lépe)… prubnu a uvidím.