Recenze alba: Kinski, Down Below It’s Chaos (2007)

Kinski

Už mě nebavilo být neustále paralyzován tím, že předešlé desky amerických Kinski jsou pro mě prostě (eufemisticky řečeno) neproniknutelné a (od plic řečeno) nezábavné. Žádnou z jejich předešlých desek jsem nedokázal poslouchat déle než do polovic. A to jsem si pak ještě hojil sluchové rány u nějaké jejich povedenější konkurence. U poslední desky od Kinských jsem myslel, že tomu nebude jinak. Ale světe, div se! Vše se změnilo. Ta deska se mi zaryla do mozku jak ocelová struna, kterou jen tak bezděčně a nechtěně vyplivl soustruh. Zažrala se mi do nitra a celková rozdrásanost celé desky mě současně zneklidnila i šíleně pobavila. Respektive a přesněji řečeno: dodnes šíleně baví. Desku jsem nejenom doposlouchal do konce, ale dokonce zařadil na svůj setlist frekventovaných kapel. Sakra, ta deska se fakt povedla.

Nečekejte žádné epické vybrnkávačky s notoricky známými post-rockovými build-upy. U Kinských si nehrajeme na post-rock. Porcují do diváků dávku rozdrásaných melodií, neklidných pasáží a noisově vyznívajících pasáží podle jejich libosti a uvážení. Prostě nic, co byste pustili svému drobátku na dobrou noc. Přesto je to „citlivé“, silné a pod kůži se deroucí. Zkuste třeba jen 4. song – Boy, Was I Mad! – a pocítíte tu vypjatost. Pocit, že sedíte někde na nějaké malé párty, do uší vám bijí rytmy nějaké lokálky, ale vás to přesto totálně válcuje a rozsekává na kusy.

Když pak přijde Child Had To Catch A Train, která vás za zvuku hammondek posouvá někde do Manchesterské scény, říkáte si něco ve smyslu: „Škoda, že Charlatánům a dalším podobným už dal svět své Sbohem.“ Zenit je někdy krutý a být za ním je ještě horší. Kinski tímto posunuli hammondkovský sound zpět kousek za startovní čáru.

Na albu neabsentují samože ani poklidnější kousky. Minimálně se tak aspoň tváří. Když se třebas taková skladba Plan, Steal, Drive zpočátku tváří jako poklidné neviňátko, klidně byste si od ní nechali i pohlídat své dítě. Od druhé poloviny skladby se vše radikálně mění. Ani kolo byste si o ní neopřeli. Takový je už život. A taková je i tato deska. Drsná, krutá, syrová, ale chytne za srdíčko… byť vám ho ve vteřině na to vyrve z těla a nastaví Slunci. Život se s nikým nemazlí.

Po Down Below It’s Chaos se asi mnohé změní. Tato deska mě hodně baví… a možná dám ještě další šanci všem těm předchozím.

Výsledný verdikt: 8/10 – vynikající deska

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.