Archiv rubriky: Kultura

Japonští post-rockeři Mono opět rozdrtí české posluchače

Mono

Japonští post-rockoví Mono i letos dorazí do Prahy! Když tato zpráva v první polovině září poprvé zazněla z tábora Silver Rocket, nejeden fanoušek alternativně laděné rockové muziky si minimálně učůrkl radostí. Kdo je zažil minulý rok v rámci alespoň jednoho z jejich dvou pražských vystoupení (letní koncert na strahovské Sedmičce nebo podzimní koncert v Akropoli), okamžitě si datum jejich letošního koncertu poznačil do notýsku. Kdo si ho nepoznačil, značí si ho teď. A kdo zapomene a nepřijde, bude s největší pravděpodobností hodně litovat a pozdě Bycha honit. V „osvícených kruzích“ se toulá šeptanda, že si tentokrát dají tito agilní Japončíci delší tvůrčí (nebo jen koncertní?) pauzu.

27. listopadu 2007 – tedy „do roka a do dne“ od jejich posledního koncertu v pražské Akropoli – se opět tito japonští kytaro-hlukoví mágové vrací na stejné místo činu. Pokud by jejich vystoupení i tentokrát bylo stejné jako v předchozím roce, stojí za to zažít tuto „post-rockovou mši“ znovu. Poklidné začátky jako zklidňující modlitby, které se následně mění v transcendentní katarze. Kytary spolu s bicími vytváří smršť, která zabije nejednoho malověrného. Nevěříte?

Mono

Stručně o těchto kultovních japonských post-rockerech
========================================
Vznik skupiny se datuje někdy na přelom roku 1999 a 2000, kdy zakládající člen kapely, kytarista **Takaakira „Taka“ Goto**, dal dohromady své první demosnímky a začal shánět další do party. Poté, co se k Takovi přidal kytarista **Yoda**, dali se do kupy se zbývajícími členy současné sestavy – křehkou baskytaristkou **Tamaki** a bubeníkem **Yasunori Takadou**. Jako čtyři pak již na malém labelu Forty-4 vydali své první (4-skladbové) EP ***Hey, You***. Netrvalo to dlouho a v roce 2001 vyrukovali na svět se svým debutovým albem ***Under The Pipal Tree*** (Tzadik Records).

V roce 2003 vydali pod již kultovním labelem Temporary Residence album ***One Step More And You Die***, které bylo kritikou ohodnoceno jako více vyzrálé a vyspělé oproti prvotině. Společně s dalšími hudebníky se v roce 2004 pustili do zremixování tohoto druhého alba – ***New York Soundtracks***. Na něm experimentovali společně s takovými hudebníky jako **DJ Olive**, **Jackie-O Motherfucker** nebo **Lorenem Connorsem**.

5. října 2004 vyšlo také jejich 3. plnohodnotné album – ***Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined***. Svou agilitu potvrdili znovu v roce 2005 vydáním splitu s americkými **Pelican** a vydáním alba Palmless Prayer/Mass Murder Refrain, které nahráli společně s japonským hudebním mágem/magorem (nehodící se škrtněte) World’s End Girlfriend.

24. června 2006 vydávají své 4. dlouhohrající album – ***You Are There***. Kritikou i posluchači hodně pozitivně přijato a vychvalováno. Na tomto albu je již jejich styl dotažen k dokonalosti a „emocionálně zabíjí“ nejednoho posluchače. Ve stejném roce se pak objevuje ještě jeden materiál – EP ***Memorie Dal futuro***.

V letošním roce na sebe upozornili hned třikrát. Nejprve 20. dubna 2007 vydali EP ***The Phoenix Tree***, kterým uzavírají (na předchozích albech rozvíjené) téma Hirošimského neštěstí. V polovině roku pak oznámili vydání „alba“ ***Gone***, na kterém zkompletovali všechny dosud vydané EP – od EP ***Hey, You***, až po EP ***The Phoenix Tree***. Ve stejné době také oznamují vydání svého prvního DVD ***The Sky Remains the Same as Ever***, na němž shrnují své úspěšné turné po Evropě, Asii i Americe. Toto DVD o 100 minutách má na svědomí jejich kámoš a fotograf Teppei. Trailer najdete zde.

Mono

Nejdříve tě uspíme, pak ti ustřelíme hlavu
==============================
Když Ondra Lasák ve své recenzi ***You Are There*** popsal hudbu Mono jako: „… nejdřív tě uspím a potom ti odpálím hlavu“, trefil se přímo do černého. Neexistuje snad trefnější definice základního modelu post-rockové hudby a toho, co může běžný smrtelník čekat od **Mono**. Hudba, jejíž první polovinu s klidem pustíte zestárlým praprarodičům, a u druhé poloviny si k životu pomáháte zvýšenými dávkami kyslíku, opravdu není pro každého. Stejně tak **Mono** není kapelou pro nedočkavce. Koho neodradí už samotná stopáž, musí být připraven na to, že než dojde „na krájení chleba“, budou se ještě dlouho brousit nože. Ale znáte to, čekání se vyplatí. Nabroušenými noži to pak do vás **Mono** řežou hlava nehlava. A sami uvidíte, že se vám to bude líbit.

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.

Radiohead vydali In Rainbows: Pastva pro milovníky muziky i teorie her

Radiohaed - In Rainbows

Tak a je to tady. Radiohead dnes po pár letech opět vydávají desku – po *Hail to the Thief* z roku 2003 nese ta letošní název *In Rainbows*. I tentokrát je kolem Radiohead humbuk. Tito britští freakové se i tentokrát rozhodli jít (nepříliš) prochozenou pěšinkou hudebního byznysu. A tentokrát to vzali skutečně od podlahy. Své netradiční přístupy promítly nejen do samotné hudby, ale i způsobu a formy prodeje.

Supportéři všech zemí, spojte se!
========================
Radiohead nikdy nebyli považováni za zpátečníky. Pionýrský duch je doprovází už od počátku jejich tvorby. Hudebně byli vždy těmi, kteří v mnohém určovali (a dodnes určují) vývoj moderní rockové muziky. Jejich podmanivé melodie v *OK Computer* nebo větší a razantnější příklon k elektronice na *Kid A* ať jsou toho dokladem. Už v případě Kid A se hovořilo o netradičně pojatém promu alba – s minimálními výdaji a s těžko stravitelnou deskou se tehdy Radiohead podařilo prorazit. Nyní jejich zvukové impérium vrací nový úder. A nejvíc bolet to bude pravděpodobně hudební vydavatelství. Po skončení smlouvy se Radiohead rozhodli jet na vlastní pěst. Prodej desky probíhá přímým a nezprostředkovaným kanálem. Jak nám to dříve pěkně po lopatě a za drahý peníz vysvětlovali „věrozvěstové z Amway“: jde o přímý vztah producent vs. finální klient. **Radiohead** samozřejmě nejsou první. Jiskra byla zažehnuta již dříve (vzpomeňme jen Underworld, německé Einstürzende Neubauten či zástupy lokálních kapel). **Radiohead** je však první velkou a mediálně profláklou skupinou, která se do tohoto odvážného byznysu pustila. Uvidíme nakolik úspěšně Radiohead zapálí planoucí jiskrou i pochodeň, jak viditelně bude hořet a kolik dalších kapel a hudebních projektů stihne zapálit? Revoluce v hudebním showbusinessu? Kéž by. Sama doba už si to sama vyžaduje – nové technologie a technické možnosti definují nová pravidla. A kdo se nepřizpůsobí skončí jako fosilie slepé vývojové větve.

Mimochodem, hodně zajímavě se o novém fenoménu v hudebním průmyslu píše poslední dobou na **Musicserveru**. Prubněte například článek Karla Veselého Děláme to pro sebe nebo třebas ten od Honzy Balouška Radiohead – další rána hudebním vydavatelstvím?.

Co z toho vše vyplývá? Už nějakou dobu to cítím v kostech, že se v hudebním průmyslu něco děje. Starým časům odzvonilo. Přišel čas, který nejde nijak odsunout nebo mu utéct. Je to čas, kdy se odkryjí karty každého posluchače. Kopírování hudbu nezabíjí, zabíjí ho sockanství a neschopnost pochopit základní pravidlo, že hudebník/kapela a posluchač jsou spojité nádoby. Zde nejde o samotné stahování muziky. Jde mi o něco trochu jiného. Přibližně o to, co se stane, když se stažená hudba posluchači (za)líbí. Podpoří – nějakou adekvátní formou – kapelu? Supportovat nebo jen snadno a zadarmo stahovat? To je to, oč tu běží a co dnes řeší nejedna kapela.

Skoro by to až stálo za větší analýzu. Je to opravdu skvělé téma (nejen) pro ekonomy. *In Rainbows* je a bude skvělou ukázkou, jak může dopadnou vězňovo dilema (viz teorie her) v showbusinessu. Převládne duch kooperace? Nebo se ukáže neschůdnost tohoto modelu? Zvítězí krátkozrace duch nespolupráce a parazitizmu? Nebo zvítězí dlouhodobě udržitelná solidarita. Odvolávat se na „jánošíkovské“ odrbávání prašivých vydavatelství je již off-topic. Dnes se může každý posluchač naplno projevit. Vyjde Radiohead tento odvážný krok? Věřím v solidaritu.

Radiohead – stará láska nerezaví
========================
A co vůbec říkám na tuto desku? Po prvních posleších můžu s klidem v duši říct, že nová deska mě ani v nejmenším nezklamala. Osobně jsem dokonce čekal méně. Safra, někdy už prostě musí Radiohead dojít nápady a šťáva. Na této desce to ještě rozhodně nečekejte. Vynikající deska. Kecám, geniální deska! Hudebně stravitelná (podobně jako byla před 4 lety i *Hail to the Thief*), pestrá a sakra chytlavá už na první poslech. Zkuste pro představu třebas Bodysnatchers. Strhující melodie a rytmus… a když to v druhé polovině Radiohead rozjedou, mám stejné návaly emocí jako když jsem před roky poprvé slyšel Paranoid Android. Zabijácká záležitost.

Shrnuto a podtrženo: 10/10 – excelentní záležitost… a radost z toho, že to Radiohead opět dokázali.

P.S. Nevím, jestli extrémně pomalý chod webu inrainbows.com, kde se dá deska objednat, byl záměrem nebo web prostě nezvládal nápor návštěvníků. Obrňte se trpělivostí. Budete ji pravděpodobně potřebovat. Hodila se i mi.

Rozsekán na kusy (koncert The Mood, Diario, My Dead Cat – 28. září 2007, Nora club, Kopřivnice)

Diario

Těšil jsem se na príma večer, ale nečekal jsem, že na tomto koncertě půjdu v pár momentech až do kolen. Koncert tří kapel, které jsem během pátečního večera nakonec viděl, byl zastřešen pod Monkey Fest. Nešlo o žádnou extra velkou akci – samotná kopřivnická Nora už sám nadefinovala velikost této páteční párty – tedy menší fesťák pro milovníky alternativnějších hudebních vln.

The Mood

Na tyto týpky pocházejících někde od Babic jsem se fakt dost těšil. Společně s německými Diario měli pro mě být hlavními tahouny večera. Nezklamali, potěšili, ale rozsekán na kusy jsem byl až později během večera, a to někým zcela jiným. The Mood předvedli príma kytarovky, které neurazí, ale zároveň mi přijdou lehce nemastné/neslané. Během koncertu bylo pár hodně povedených momentů, ale současně se našly chvíle, kdy mi kapela přišla nesehraná (viz třeba úvodní skladba). Ale jináč všechna čest.

Hodnocení: 6/10 – dobrý číslo

Diario

Tyto Němce jsem považoval tak trochu za „druholigové post-rockové bardy“. To, co ale předvedli na pódiu bylo něco excelentního. Hutný zvuk, bezvadná sehranost, neskutečně silné zvraty a build-upy – prostě post-rocková show, jak má být. V klidnějších pasážích má jejich zvuk silný jazzový náboj – jen vyměnit nástroje za trumpetu, klavír a bassu a podali by excelentní jazzové číslo. Takhle to ale rozjeli s kytarami a ve chvíli, kdy by už posluchač rád spočinul, do všech začali pálit z ostrých hlava/nehlava. Naprosto geniální set, který bez okolků zařazuji mezi silné koncertní zážitky letošního roku.

Hodnocení: 9/10 – krůček k extázi

My Dead Cat

Další velmi milé překvapení. Tentokrát jsem toto vůbec nečekal. Dravý nářez od těchto týpků byl odzbrojující. Kytarové riffy řezaly do noci jako Jack do svých obětí. Hodně silná a návyková záležitost. Rozhodně si tyto týpky „od mrtvé kočky“ ponechám v patrnosti. Možná se nám tu rodí hodně zajímavá „hvězda“.

Hodnocení: 8/10 – výborný závěr večera

Recenze alba: Kinski, Down Below It’s Chaos (2007)

Kinski

Už mě nebavilo být neustále paralyzován tím, že předešlé desky amerických Kinski jsou pro mě prostě (eufemisticky řečeno) neproniknutelné a (od plic řečeno) nezábavné. Žádnou z jejich předešlých desek jsem nedokázal poslouchat déle než do polovic. A to jsem si pak ještě hojil sluchové rány u nějaké jejich povedenější konkurence. U poslední desky od Kinských jsem myslel, že tomu nebude jinak. Ale světe, div se! Vše se změnilo. Ta deska se mi zaryla do mozku jak ocelová struna, kterou jen tak bezděčně a nechtěně vyplivl soustruh. Zažrala se mi do nitra a celková rozdrásanost celé desky mě současně zneklidnila i šíleně pobavila. Respektive a přesněji řečeno: dodnes šíleně baví. Desku jsem nejenom doposlouchal do konce, ale dokonce zařadil na svůj setlist frekventovaných kapel. Sakra, ta deska se fakt povedla.

Nečekejte žádné epické vybrnkávačky s notoricky známými post-rockovými build-upy. U Kinských si nehrajeme na post-rock. Porcují do diváků dávku rozdrásaných melodií, neklidných pasáží a noisově vyznívajících pasáží podle jejich libosti a uvážení. Prostě nic, co byste pustili svému drobátku na dobrou noc. Přesto je to „citlivé“, silné a pod kůži se deroucí. Zkuste třeba jen 4. song – Boy, Was I Mad! – a pocítíte tu vypjatost. Pocit, že sedíte někde na nějaké malé párty, do uší vám bijí rytmy nějaké lokálky, ale vás to přesto totálně válcuje a rozsekává na kusy.

Když pak přijde Child Had To Catch A Train, která vás za zvuku hammondek posouvá někde do Manchesterské scény, říkáte si něco ve smyslu: „Škoda, že Charlatánům a dalším podobným už dal svět své Sbohem.“ Zenit je někdy krutý a být za ním je ještě horší. Kinski tímto posunuli hammondkovský sound zpět kousek za startovní čáru.

Na albu neabsentují samože ani poklidnější kousky. Minimálně se tak aspoň tváří. Když se třebas taková skladba Plan, Steal, Drive zpočátku tváří jako poklidné neviňátko, klidně byste si od ní nechali i pohlídat své dítě. Od druhé poloviny skladby se vše radikálně mění. Ani kolo byste si o ní neopřeli. Takový je už život. A taková je i tato deska. Drsná, krutá, syrová, ale chytne za srdíčko… byť vám ho ve vteřině na to vyrve z těla a nastaví Slunci. Život se s nikým nemazlí.

Po Down Below It’s Chaos se asi mnohé změní. Tato deska mě hodně baví… a možná dám ještě další šanci všem těm předchozím.

Výsledný verdikt: 8/10 – vynikající deska

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.

Hořká pachuť vendety (Tom Tykwer a jeho Nebe)

Tykwer, Nebe

Nad Tykwerovým filmem Nebe jsem toho už nadumal až až. Ten film mě prostě fascinuje. A jsem rád, že dneska jsem si to prožil zase. Stačilo „nechtěné“ přepnutí na ČT1, pár vteřin a já se hned naladil. Turn on, tune in, drop out. Fascinující Kieslowského atmosféra. Myslím, že samotný Kieslowsky by mohl být hrdý na to, co z jeho scénáře vzniklo… a že má své následovníky; přinejmenším aspoň jednoho zdatného a šikovného následovníka, Toma Tykwera. Důraz na detail, poklidná melodie, pomalý a neagresivní, ale o to neklidnější běh filmu, hluboká myšlenka, která se dere pod kůži – to vše dělá z těchto „duchem Kieslowského“ prosycených filmů opravdové kinematografické skvosty.

Dříve mi dojem z Nebe lehce kazila ta jakási zkomplikovaná „morální rovina“ filmu. Dneska už se tím nenechávám rozptylovat. Tykwer udělal vše pro to, aby se divák mohl přinejmenším aspoň trochu ztotožnit s hlavními hrdiny. Otázkou je nakolik krkolomně/nekrkolomně svou práci odvedl. Ale popravdě – o to vlastně v tom filmu ani nejde. Jde o samotnou podstatu celého příběhu. Alespoň v mém případě jde o hořkou pachuť (jakkoliv ospravedlnitelné vendety), o nemožnost úniku a o chladivě nepříjemný pocit z toho, kam vede snaha se o tento únik pokusit.

Původně Kieslowski zamýšlel vytvořit celou trilogii – **Nebe**, **Peklo**, **Očistec**. Vedle Tykwerova Nebe již bylo dokončeno i Peklo, a to jugoslávským režisérem Danisem Tanovičem (2005). Zatím jsem neměl tu čest. ČSFD se netváří nijak nadšeně (IMDB je na tom lépe)… prubnu a uvidím.