OSA zareagovala na mé dotazy

CD

Před nedávnem jsem zde psal o situaci, kdy mi napsal Ochranný svaz autorský a já zareagoval. Minulý týden jsem dostal odpověď od pana Bajgera, vedoucího ostravské pobočky OSA, a po následném svolení zde tento mail zveřejňuji. Dle vyjádření pana Bajgera jde o stručné vyjádření k mým dotazům a proto je nutné je i takto brát.

Dobrý den pane Čaníku,

Dovolím si odpovědět Vám takto – myslím , že mnoho lidí nemá jasno v tom co vlastně OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním o.s. je a jaké má poslání – v prvé řadě je to občanské sdružení, které má uděleno oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových autorských práv s autory hudby a textu a jinými nositeli práv a na základě recipročních smluv zastupuje taktéž i světové autory hudby a textu na území České republiky /toto zjednodušeně/.

Už z tohoto titulu je zřejmé že Vaše první očekávání nemůže být splněno – OSA ….. zastupuje autory hudby – jejich majetková práva – ve vztahu k jejich veřejnému užití – dovolte stručnost , vše je popsáno jasně v Autorském zákoně 121/2000 Sb.- a OSA není vlastně přímo určena k podpoře kultury / tím se přece chlubí mnoho státních, štědře z daní občanů podporovaných organizací vč.min.kultury??/ – ale přes to, toto poslání aspoň částečně naplňuje svou Hudební nadací OSA – ale OSA vznikla hlavně k podpoře autorů hudby a hudby a textu a dovolte, toto jsou oni lidé , kteří vlastně tu hudebně literární kulturu v mnoha oblastech vytvářejí – a proto – když se má za něco platit je nutné vědět za co – proto repertoárové listy , proto ohlášení hudebních veřejných produkcí dané zákonem 121/2000 Sb, a mnoho dalšího ve vztahu jak k živým koncertům tak i k reprodukovanému užití hudby – což ale vy nazýváte zbytečným a vynucovaným papírováním .

Dále píšete o respektu a férovosti k autorům, ale jen tím že OSA existuje-dle mého – je naplněn nejvyšší princip respektu společnosti vůči autorům hudby – dále píšete o autorech nějakých fotografiích – ale toto se OSA bohužel vůbec netýká , a dále píšete že vybereme od mnoha cizích autorů /myslíte hudby?/–nelegálně – to je přece úplný nesmysl už z podstaty věci .

Každý autor hudby na území CZ má právo být zastupován OSA – a o nelegálním – dovolte – budu hovořit jinak a to obráceně – spíše se jedná o to , že mnoho lidí a organizací si naprosto neomaleně přivlastňují práva užívat výsledky práce někoho jiného /v tomto případě hudby a textu/ a vydělávat na tom – myslím, že o tomto jste dobře informován – ale na základě našich , českých – úžasných totalitních – cca 50 let -se není čemu divit.

Vždyť toto byl jeden z principů komunismu – přivlastnit si práci jiného a pak na ni vydělávat.

Nechci Vás dále unavovat a nemám na to ani čas, ale pokud opravdu máte vážný zájem o tuto oblast, tak je to na delší a daleko více náročnější a připravenější debatu a taky z Vaší strany na profesnější informovanost – vždyť informací tzv. seriozních je u nás daleko více – ale myslím, že pro mnohé je jednodušší se pasovat do role podobné deníkům Blesk aj. než si opravdu seriozně a poněkud bohužel pracněji vytvořit vědomější názor.

A myslím , že daleko víc než krapet ve prospěch OSA – viz Váš email – se dá lehce najít a vidět.

Děkuji a s pozdravem

Aleš Bajger

vedoucí pobočky

OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s.

S panem Bajgerem jsme se domluvili na setkání a byl přizván, aby v lednu 2008 mohl v rámci mimosemestrálního kurzu Podnikatelské etiky (na VŠE Praha) vystoupil se svým příspěvkem dotýkajícího se problematiky etického a legitimního rozměru fungování sdružení OSA. Téma, které se do tohoto kurzu více než hodí. Nabídku rád přijal. Myslím si, že jeho vystoupení a následná diskuze bude přínosná pro studenty, pana Bajgera a v neposlední řadě i pro mě osobně.

Recenze alba: The Allstar Project, Your Reward… A Bullet (2007)

The Allstar Project

Když mi před pár měsíci Nunez z portugalských The Allstar Project psal o připravovaném novém albu, byl jsem z té zprávy natěšený jako malý Jarda. The Allstar Project prostě je moje krevní skupina. Koluje mi totiž v žilách portská krev. S očekáváním se však také zrodila obava. Povede se jim udělat něco „co osloví“ nebo vznikne další z desítek řadových post-rockových alb? Jsem rád, že natěšení bylo naplněno a očekávání předčeno. Ale pěkně popořádku.

Tito freaci na sebe upozornili už svým debutovým EP Berlengas Connection (2003). Kritikou pozitivně přijatým loňským EP Something To Do With Death si pak svou pozici jen a jen upevnili. A na své loňské EP, z kterého mimochodem na nové album převzali dvě skladby (V5 a For A Friend), letos úspěšně navázali touto první plnohodnotnou dlouhohrající deskou. Posluchač, jenž by z tohoto koutu Evropy čekal nanejvýš nějaké flamenco, temperamentní rytmy alá Gipsy Kings či jiný nářez na španělkách, je při zvukovo-hlukových orgiích těchto fellas nutně konsternován. Zvuková syrovost rozeškrábe nejedno emocionální bolínko a přímočarost rozsekne citlivého posluchače ve dva úhledné dílky po vzoru paní gilotiny. Již tyto atributy dávají tušit, že The Allstar Project se s posluchači nemíní domlouvat na příměří. Naperou do vás bez milosti plnou dávku a nechají vás u popravčí zdi ležet bez ladu a skladu. Že přeháním? A už jste je slyšeli?

Do jaké škatulky si zařadit The Allstar Project? Poslechněte si sami a uvidíte. Při poslechu mě sice napadlo hned několik kapel, ale o žádné nemohu říct, že jde o zvukovou podobnost. Jde o volné asociace a náladu, kterou tyto kapely vyvolávají. Pokud bych to měl shrnout do jedné věty, pak jsou pro mě The Allstar Project výbornou fúzí naléhavosti amerických Red Sparowes a přímočarosti Caspian. Tam, kde svou naléhavost Red Sparowes „zbytečně“ natahují a komplikují, se The Allstar Project vydávají zkratkou. Žádné zbytečné okecávačky. Pěkně na rovinu a bez skrupulí to na posluchače vybafnou, aby v závěru řekli něco ve smyslu: „A ty se s tím teď poper!“

Shrnuto a podtrženo: Další post-rocková várka plná naléhavosti, přímočarosti a kytar vybičovaných do krajnosti. Další z mála hrdých zástupců nejlepších alb letošního roku. Shrnuto a podtrženo: v Evropě se zrodilo vynikající album. Viva The Allstar Project!

Výsledný verdikt: 10/10 – vynikající album

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.

Recenze alba: Mono, Under the Pipal Tree (2001)

Mono

Under the Pipal Tree je první deska japonských Mono. První pokus, první zářez a první zásah do černého. Vyzrálost již při prvním úderu. První vybrnkávání. První „zabíjení“ zvukomalbou a zvukopalbou. První hlukové stěny, které vás nadobro oddělí od tohoto světa, aby vás následná erupce emocí odnesla někde do jinosvětů.

Mono předkládají na svém debutu koncept, kterého se víceméně drží během celé své tvorby – epicky laděné songy, dlouhé pasáže, při kterých ambientní plochy střídají erupce kytar pod taktovkou Takadových bicích. Sushi „Made by Mono“ může na první pohled vypadat pořád stejně, ale nedejte se zmýlit. Mono předkládají pro ty, kteří nechtějí život sledovat jen z rychlíku, poklidné zevlování krajinou emocí… občas prošpikovanou strmými sešupy ze srázu.

Jednou z největších předností japonských Mono byla a je jejich schopnost emocionálně rozdrtit své posluchače, resp. rozdrtit ty, kteří si chvíli počkají. Však víte, kdy vám nejvíce chutná… když pořádně vyhladovíte. Málokteré slovo se na Mono hodí tak dobře jako emoce. Osobně se stále divím, že Tezaurus ještě nepojal Mono a emoce jako synonyma. Ale nebojte, dočkáme se.

Pokud by dnes žil Beethoven, pravděpodobně by byl jejich 5. členem. Pokud ne, závistivě by je pomlouval a na každém kroku by se sžíral pocitem, kdo mu to kušuje do kšeftu.

Co vytknout této desce? Že je podobně jako další desky od Mono chvílemi „nezdravě“ ucajdaná? Ale kde že. Opak je pravdou. Kdo má trpělivost, nebude ho nudit. Nečekejte fastfood. Zde nejsme v McDonalds. Zde jsme přišli vychutnávat, ne se narychlo napráskat. Pokud jste se pustili do tohoto menu, vychutnávejte a jezte pomalu. Není kam spěchat.

Mono hráli v našich končinách už 2x – v létě a na podzim 2006. 27. listopadu 2007 zahrají potřetí. Neudělejte tu chybu, že byste chyběli.

Výsledný verdikt: 9/10 – krůček k extázi

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.

Post-Rock.cz: Přesně před rokem jsme otvírali

Post-Rock.cz slaví 1. výročí - 11.11.2007

Pamatuji si ještě přesně tu atmosféru před rokem. Byla sobota 11. listopadu 2006. Za námi byla probdělá noc a dodělávali jsme věci na webu Post-Rock.cz, který se měl přesně v 11:11 hodin dopoledne spouštět. A pak to přišlo – spuštění, vylaďování, první reakce, první dny běhu, první recenze, první nabídky ke zrecenzování desky, první rozhovory s kapelou (ano, byli to Mono v listopadu 2006) a taky první problémy a kopa jiných věcí. Byl to napráskaný rok, ale nelituji jediného dne stráveného pro tento webzin.

Když se na jaře provalila zpráva, že v Praze zahrají 65daysofstatic, zdálo se mi to jako splněný sen. Když se teď na podzim provalilo, že zde zahrají v únoru 2008 dokonce podruhé… a v Sazce Aréně… jako předkapela kultovních britských The Cure, zdálo se mi to neskutečné. Prostě post-rockové kapely, o které by před rokem člověk nezavadil, se najednou dostávají na přetřes i v profláklých novinových plátcích.

Postupně si na import post-rockových kapel troufá čím dál tím více freaků. Náš dík ve velké míře patří především klukům ze Silver Rocket. To, co dokázal Adam Nenadál & spol., je prostě neskutečné. Import takových kapel jako Mono, Red Sparowes, Isis, Pelican, Ostinato, Maserati, Jesu apod. je husarský kousek; a kousek, za který patří klukům velký dík. Když jsme jako redakce v srpnu a v září uspořádali v Sedmičce naše první koncerty – srpnový s italskými One Starving Day a německými Daturah a zářijový s českými Ufajr a Amíky Wrecketh a Ostinato – sami jsme si uvědomili, jakým adrenalinem se může takové pořádání koncertu stát. Ale na druhou stranu: Co tě nezabije, to tě posílí. Byly to hodně cenné zkušenosti, a silné životní zážitky pro všechny z redakce. Opět – nelituji.

A co si přát do dalšího roku? Prosím, zůstaňte nám věrni. Je to ta největší odměna, kterou nám můžete dát. A využijte do mrtě možností tohoto webu – komentujte, diskutujte, vyjadřujte své názory. Teprve tehdy poběží web na 100%. Pomožte nám v tomto splnit si i náš sen.

Čtenáři Post-Rock.cz, díky za podporu a vše nejlepší i vám, protože bez vás by tento web neměl smysl.

Přepis celého článku s názory dalších členů redakce Post-Rock.cz najdete v článku – Post-Rock.cz po roce (1. výročí fungování našeho hudebního webzinu)

Fotografie použitá v tomto článku je od Tomáše Škody. Tome, díky za ni – další fotky z koncertu.

Blixa Bargeld o nahrávacích společnostech: Rozbij lokomotivu a věci budou jako dřív!

Einstürzende Neubauten

Blixa Bargeld a další geniální diletanti z kultovních Einstürzende Neubauten přišli tento podzim s další deskou – Alles wieder offen. Po předešlých dvou deskách Silence is sexy (2000) a Perpetuum Mobile (2004), které mě osobně nechaly víceméně chladným, je toto další exponát do mé TOP10 alb roku 2007. Bezchybná ukázka, že i „stará kapela“ umí stále dorazit svými kladivy a povýšit hluk na muziku. Jednoduše: tito staří bardové už řadu let dokazují, že industriál nemusí být jen zvukovým experimentem, ale plnohodnotnou hudbou; symfonií, která odrovná stejně jako opusy jejich předchůdce Beethovena.

Novostavby řítící se na nahrávací společnosti
===============================
Blixa Bargeld je už na pohled extrovertní týpek, který neskrývá své netradiční názory a nešušní si je někde stydlivě pro budoucí generace. „Aristokrat“ Blixa Bargeld ve svém rozhovoru, který s ním tento týden přinesl Respekt.cz (číslo 45/2007), často naráží na přístup nahrávacích společností k současnému technologickému vývoji.

„Nechci být v pozici rozbíječů strojů z počátku průmyslové revoluce, kteří se báli, že jim stroje seberou práci. Přesně tak dnes uvažují nahrávací společnosti: rozbiju lokomotivu a věci budou jako dřív.“ (zdroj: Respekt.cz, číslo 45/2007, str. 52)

Souhlasíte s Bargeldem? Na problém jde nahlížet ze dvou úhlů. Podívejme se na oba dva. Otázkou je, jakou roli by v obou těchto úhlech měly hrát nahrávací společnosti.

1. Všechno něco stojí

Nepopírám, že všechno něco stojí. Když Alan Wilder (znáte z Depeche Mode) oznámil, že novou desku svého projektu Recoil bude rozdávat zdarma, šlo z jeho odpovědi cítit trpkost a skepsi:

„Budoucnost? Je mi jasné, že nebude trvat dlouho a všichni budeme rozdávat hudbu zdarma, jelikož ilegální kopírování už je stejně běžné. Já to v mnoha ohledech akceptuji, hudba zadarmo je dobrá reklama. Má skepse se netýká samotného průmyslu, ale obecného přístupu k hudbě jako celku. Fakt, že kupující veřejnost víceméně říká, že už za ni nechce platit. Připadá mi to docela zavádějící. Nikdo by se nepodíval na oblek ušitý na míru nebo krásný, ručně vyrobený kus nábytku a pak navrhnul, že by ho měl dostat bez placení, nebo ano? Z pohledu hudebníka je těžké smířit se s dlouhou snahou vyprodukovat něco opravdu výjimečného, když to v závěru musíte poskytnout v mizerném zhuštěném formátu mp3, protože to diktuje trh.“ (zdroj: Musicserver.cz: Alan Wilder – Hudbu budeme rozdávat zadarmo)

Chtít hudbu zadarmo a vysvětlovat to jakýmikoliv „chytrými hláškami“ („Máme předplaceno na čistých CD“ apod.), mi přijde postavené na vratkých základech. Pirátské šíření nahrávek není totiž pouze problémem nahrávací společnosti. Je problémem toho, kdo má ve finále peníze za prodej dostat. Prostě s kopírováním hudby může mít stejně tak problém nahrávací společnost, jako kapela. Nakonec je to vše o slušnosti posluchačů.

2. Nesmyslné udržování statusu quo

Nedivím se nahrávacím společnostem v tom, že se snaží udržet to, na čem vybudovali celé své „impérium“. Je však otázkou, nakolik je daný status quo udržitelný a nakolik je možné zastavit současný trend ve stahování (byť nelegálním). Nahrávací společnosti zcela přehlížejí měnící se dobu a potažmo přehlížejí to, co si dnes zákazník čím dál tím víc přeje. Na tuto změnu prostě nezareagovali dostatečně rychle a adekvátně. Postihy typu protipirátský Cactus a další „ochrany“ na CD dokáží člověka, který si koupil jejich originální CD, spíše pořádně naštvat. Dodnes mě vytáčí nevýhody takových „technických výkřiků“. Přestože si album s takovou „ochranou“ z férovosti ke kapele koupím, tak si jej do počítače stáhnu pro svou potřebu z internetu. Důvody? Možnost poslouchat hudbu při práci (na libovolně zvoleném přehrávači), větší stabilita, možnost používat Last.fm apod. A to, že mi například originální Best Of Mňága a Žďorp nehraje na počítači vůbec? To už šli nahrávací společností na můj vkus dál, než je zdrávo. Myslel jsem si, že když něco nese označení CD, pak je to určeno do přístrojů, které mechanikou CD disponují. Přesvědčil jsem se o tom, že nikoliv. Originální nosiče si kupuji a kupovat budu, ale přesto naprosto souhlasím s Blixou Bargeldem:

„… nemám důvod mít s nahrávacími společnostmi sebemenší slitování. Nechtějí se učit nebo jít dál. Zaslouží si trest.“ (zdroj: Respekt.cz, číslo 45/2007, str. 52)

Supporteři všech zemí, spojte se!
=======================
Kapela Einstürzende Neubauten je jedním z průkopníků přímé distribuce své hudby. Poprvé jsem si tohoto fenoménu všiml u britských Underworld. V poslední době je pak „mediálně propírán“ prodej posledního alba britských Radiohead (byť u prodeje desky In Rainbows moc nechápu, proč nebylo možné toto album koupit via PayPal, ale jen klasickou platbou přes platební kartu). Ale zpět k Einstürzende Neubauten: zrealizovali projekt Supporter Project, kterým letos již potřetí nabízejí svou muziku. Pokud chcete podpořit jejich tvorbu, stačí se jen zaregistrovat na jejich webu a koupit si jejich hudbu. Získáte tak nejen jejich muziku a dobrý pocit, ale také možnost dostat se k různému raritnímu materiálu. Můžeme sice počítat s tím, že v nejbližší době zasáhne hudební průmysl jistý hype tohoto směru, ale přesto bychom měli brát v potaz rizika spojené s touto formou distribuce. Komunita je možná jednou z možností, přesto bych nechtěl tuto oblast nijak přeceňovat. V našich poměrech je to jev hodně okrajový – napadá mě snad jen komunita lidí kolem labelu Silver Rocket. Komunita musí být skutečně dostatečně silná a dostatečně „zapálená“, aby byla ochotna podporovat dané projekty. V opačném případě je člověk/prodejce/distributor jen nemile zaskočen.

Shrnuto a podtrženo: komunita je doplňkem. V základu je a bude nutno stále počítat s klasickým, zažitým a férovým vztahem zákazník/prodejce. S tím spojené přímé prodejní kanály mezi zákazníkem a prodejcem – např. oblíbený prodej přes MySpace.com apod. – jsou pak dobrou možností, jak dělat a prodávat hudbu nezávisle na nahrávacích společnostech.

A co vy? Máte zkušenosti s nákupem desky přes MySpace nebo přímo od kapely? Kupujete muziku? Používáte k nákupu PayPal?

The Cure a 65daysofstatic: Stará láska nerezaví a ta mladá září

65daysofstatic - zdroj: www.65daysofstatic.com

Datum 21. února 2008 je stoprocentně zapsáno v notýsku nejednoho rockera; speciálně pak těch post-rockových a post-punkových. Pražskou Sazku Arenu zavalí svým zvukem The Cure a jejich předskokani 65daysofstatic. Po počátečních tápáních, kdy vlastně naskočí 65daysofstatic do stejného busu spolu s The Cure si mohou čeští fanoušci oddechnout. Nebude to ve zprvu avizovaném květnu, ale už v únoru. 21. února tedy hutný sound zavalí Prahu v neskutečné síle. 65daysofstatic vás rozsekají na padrť, The Cure vás následně dorazí a poté zahrají svůj posmutnělý umíráček. Co si přát více?

The Cure – stará láska nerezaví
=======================
The Cure jsou srdcovka; má srdcovka z pubertálních let. Jestli mám mluvit o kapele, která mě hudebně ovlivnila více než je zdrávo, pak by to rozhodně byli tito postpunkoví britští kluci. Ano, byli tu Siouxsie and the Banshees, byli tu Joy Division nebo Depeche Mode, ale to, co mě nejvíc zasáhlo, byla nálada těchto kultovních rockerů. Depresária z alba jako Pornography (1982) nebo Faith (1981) nebo Seventeen Seconds (1980) pro mě patří k vrcholům rockové muziky 80. let, a to se tehdy teprve začínaly psát příběhy 80. let. Mimochodem: frontman The Cure – Robert Smith – nikdy netrpěl špatným hudebním vkusem. Díky němu jsem narazil a pobláznil se do Kate Bush. Před nedávnem ulítl na 65daysofstatic. Bylo to příjemné zjištění. Já na nich nezávisle na něm ulítl taky.

65daysofstatic – mládí září
===================
Když jsem poprvé slyšel track Await Rescue, padl jsem do kolen a hlavou mi probíhaly neskutečné obrazy. Zmixované déjà vu. Aphex Twin zmixovaný s neskutečnými kytarovými rify. Aphex Twin zamilovaný do kytar. A já se znovu zamiloval do hudby. Nekecám, miloval jsem ji vždy, ale s poslechem 65daysofstatic jsem dostal druhý dech. Letos tito freaci vydali nové album – The Destruction Of Small Ideas. Bylo toto album krokem zpět? Nedá se říct. Kritika i posluchači sice toto poslední album přijali s rozpaky, ale přesto se nejedná o špatné album. Je výborné, trpí jen jedním problémem – totálně zmršeným (sic!) mixem a masteringem. Myslím, že si to moc dobře uvědomují i samotní 65dos. Ne nadarmo své vynikající letošní červnové vystoupení v pražské Akropoli ukončili slovy: „Ale naživo to nezní špatně, že ne?“

Praha padne, minimálně se zatřese

21. února 2008 tedy můžeme čekat hodně významný svátek. Vítězný únor posunutý o 4 dny dopředu. Svátek, ve kterém úsloví „dvě mouchy jednou ranou“, bude tím nejtrefnějším vyjádřením jejich společného koncertu. Třes se, Praho, třes. Já se na tento koncert třesu už teď.

Zdroje:

Oficiální web The Cure
Oficiální web 65daysofstatic
Profil 65daysofstatic na Post-Rock.cz
Fotografie 65daysofstatic v záhlaví článku

Překvapí OSA svou odpovědí? Budu k nim konvertovat?

Obaly na CD

Když jsem minulý týden dostal od OSY email s žádostí znovu zaslat špatně čitelný repertoárový list, netušil jsem, jak dalece mě toto téma chytne. Již v mém prvním mailu, který jsem OSE psal, jsem nadhodil pár otázek. Od té doby však ve mně dozrály další, a já bych rád na ně znal odpověď přímo od zdroje.

Od prvního mailu ze strany OSY již uběhl týden a já jsem zatím stále jen natěšený na odpověď. Zatím nedorazila. Dle sdělení odborné referentky byl mail s mými dotazy postoupen vedoucímu OSY v Ostravě. Pokud odpověď v Ostravě zraje a dozrává jako víno, pak si rád ještě nějaký ten den počkám (i když do konce října bych to rád viděl vyřešené). Uvidíme, možná má vedoucí ostravské pobočky natolik silné argumenty, že mě přiměje ke konverzi.

A jak zatím celý týden probíhal v mailech? V pondělí jsem odborné referentce OSY zaslal slíbený mail s kompletním repertoárem všech tří kapel. Vzhledem k tomu, že bylo až do středy (24.10.2007) „ticho po pěšině“, napsal jsem ve středu stručný mail tohoto znění:

Dobrý den paní R.,

věřím, že podklady, které jsem Vám minule poslal, jsou v pořádku. Když tak mi dejte vědět.

Ještě bych se rád vrátil k těm mým otázkám. Opravdu rád bych od Vás dostal odpověď a myslím, že nejsem sám (viz můj blog na www.canik.cz).

Děkuji a přeji Vám pěkný den

Ing. Petr Čaník

Dnes v 9:40 jsem od odborné referentky OSY dostal tento mail:

Dobrý den pane Čaníku,

zaslané repertoárové listy jsou již v pořádku. Váš dotaz jsem předala vedoucímu naší pobočky OSA – Ostrava, který se Vám k tomuto vyjádří.

S pozdravem

J.R.

Odborný referent veřejného provozování

Když už se mi tedy má k mým otázkám z minulého týdne vyjadřovat někdo (pravděpodobně) kompetentnější, řekl jsem si, že rovnou sepíši i další dotazy, které mi už delší dobu leží na srdci:

Dobrý den paní R.,

děkuji za mail. Vážím si toho a myslím to vážně. Na odpověď se těším.

Jen ať si rozumíme – nechci být žádným laciným provokatérem; jde mi spíše o samotný princip. Možná jsem naivní, ale od instituce jakou je OSA bych rozhodně čekal 2 základní věci:

– podporu kultury, ne její omezování zbytečným a vynucovaným papírováním + principem „presumpce viny“ (pořádaný koncert jsem nedělal pro peníze, nikoho jsem nechtěl podvést… a vynucené papírování při pořádání kulturních akcí ze strany OSY mě prostě zaráží);

– respekt a férový přístup ke všem autorům všeobecně, ne pouze vůči těm, kteří jsou členy vašeho svazu – existují například nějaké odhady kolik nelegitimně (schválně nepíši: nelegálně) vyberete peněz od cizích autorů (mám na mysli autory svých vlastních fotografií, osobních rodinných videí, textových prací apod.)? Počítám, že to bude částka v řádu miliónů ročně. Existuje u OSY nějaký mechanismus odpovídající, vhodné a technicky možné kompenzace těmto autorům?

Bohužel, v současné době u OSY nevidím ani krapet toho, co bych od organizace bijící se za autorská práva očekával. A podle toho, co vím, nepatřím k menšině.

Neočekávám odpověď od vás samotné, ale byl bych rád, kdybyste tento mail připojila k tomu, který šel vedoucímu ostravské pobočky OSA.

Děkuji a přeji vám pěkný den

Ing. Petr Čaník

P.S. Neberte – prosím – tento mail osobně. Jde o můj názor vůči OSE, ne vůči Vaší osobě. Váš přístup je v pohodě.

Jsem opravdu zvědavý na argumenty, které mi OSA předloží. Některé očekávám, na některé si možná budu muset opravdu počkat. Určitě vám dám vědět.

Aktualizace 26. října 2007 – mail od odborné referentky veřejného provozování

Dnes v 10 hodin mi přišel mail od paní J.R.

Dobrý den,

pane Čaníku, Váš dotaz jsem předala k vyřízení vedoucímu naší pobočky panu B., ale jelikož je momentálně na dovolené, žádám o strpení.

S pozdravem

J.R.
Odborný referent veřejného provozování

Anketa v Respektu o sdílení hudby a filmů: Triviální otázka si žádá nelogickou odpověď

Sdílení hudby a filmů

Je to sice už pár (slovy: šest) dní, co vyšel Respekt číslo 42, ale přesto bych se k němu ještě rád vrátil. To, co chci napsat, si to totiž zaslouží. Vyšla v něm hodně zajímavá anketa: Mělo by být sdílení hudby a filmů na internetu trestné? Jednoduchá otázka, která žádá smysluplnou odpověď.

Byly dotázány čtyři zajímavé osobnosti, které o dané problematice mnohé ví:

  • Ing. Pavel Bodiš z Mezinárodní federace hudebního průmyslu
  • Lenka Hečková z České protipirátské unie
  • Jan Pavelka ze Svazu nezávislých autorů
  • David Antoš redaktor serveru Lupa.cz

Prostě žádní tři nejsmělejší posbíraní na nejbližší tramvajové zastávce; všechno hlavy pomazané, které jsou (nebo by alespoň měly být) v obraze.

Celá anketa mě však docela zaskočila. Lákavá otázka, která ve mně vyvolala zvědavost. Zajímaví čtyři respondenti. Nádherná konstelace. Celý nachutnaný jsem se tedy pustil do čtení a už první názor mě docela zaskočil. U druhé odpovědi se má dechová krize prohloubila. Třetí a čtvrtá odpověď mě sice uklidnily, ale přísně vzato – prohloubily nelogičnost a absurditu prvních dvou odpovědí.

Nejde mi vůbec o to, co tito respondenti odpověděli. To, že pan Bodiš a paní Hečková zastávají určitý světonázor je jejich nezadatelné právo, ke kterému jim zároveň nahrává současný status quo. O rozbor tohoto mi ale nejde. To by bylo na samostatný článek. Jde mi o jednu jedinou elementární věc: slušností je odpovědět na to, na co je člověk dotázán. Žádné mediální oblbovačky typu: Zeptejte se na co chcete, na co chci odpovím.

Jestliže se mě tedy někdo zeptá na otázku, zda by něco mělo či nemělo být, očekává ode mě můj osobní názor. Ne, mediální kašičku, kterou pouze popisuji současný stav. Taková otázka by asi zněla: Je sdílení hudby a filmů na internetu trestné? Možná první dva respondenti dostali jinou otázku, možná právě tuto. Ale co už, mě osobně jejich odpovědi: 1. neuspokojují, 2. mi přijdou nelogické, 3. dokážou (speciálně u této citlivé problematiky) naštvat. Chápu, možná je těžké nezazpívat zrovna v tu chvíli píseň toho, kdo je mým chlebodárcem, ale přesto – stojí za to odpovídat na položenou otázku nebo neodpovídat vůbec. Nikoliv však otázkou na hrušky začít filozofovat o třešních.

Napsal mi Ochranný svaz autorský (OSA)

Ostinato

Tento týden mi napsala OSA. Mailem mě oslovila slečna nebo paní – odborná referentka veřejného provozování – z Ochranného svazu autorského. A byla relativně stručná. Stručná, ale výstižná:

Dobrý den,

prosím o zaslání čitelného repertoárového listu z hudební produkce konané dne 9.9.2007 i s uvedením konkrétních jmen autorů vystupujících skupin.

S pozdravem.

J. R.
Odborný referent veřejného provozování

Trochu vás uvedu do problematiky. V neděli 9. září 2007 jsme spolu s přáteli z webzinu Post-Rock.cz pozvali do kultovní strahovské Sedmičky tři kapely – Ostinato (USA), Wrecketh (USA) a Ufajr (Česká republika). Ani jedna z těchto kapel není členem OSY, ani žádné z organizací, se kterou by OSA měla „družbu“. Řádně jsme vyplnili všechny formality/formuláře, které po nás OSA chtěla. Zanadávali jsme si na to, jak je to vše postavené na hlavu, ale co se dá dělat – co by pro ně člověk neudělal, že? Tentokrát však oproti minulému koncertu nastal menší problém – někomu ze svazu se náš formulář prostě zdál nečitelný. No, co se dá dělat… zareagoval jsem na mail + přidal to, co mi už delší dobu vrtá v hlavě:

Dobrý den,

děkuji za mail. Podklady Vám pošlu během víkendu.

Jen mám dva dotazy, které mi nedají spát:
– jaký by byl pro mě osobně postih, kdybych Vám to neposlal?
– je pro mě jednodušší dát nějakému z Vašich kolegů volný lístek (a klidně i více lístků) na daný koncert, než se trápit s celým tímto byrokratickým procesem. Neuvažovala OSA, že by zalobbovala i za toto? Měli byste stopro podchycené, že Vám do těch formulářů nelžeme, ulehčili byste práci provozovatelům akcí a určitě by se zvedla i kulturní osvěta pracovníků OSA. Tři mouchy jednou ranou. Co vy na to?

S pozdravem a přáním pěkného víkendu

Ing. Petr Čaník

Přiznám se, už se těším na reakci. Jsem zvědavý, co dostanu za odpověď. Jak jsem již psal v mailu milé odborné referentce – je pro mě jednodušší a levnější pozvat zadarmo pány z OSY na koncert. Jako provozovatel akce se tak nemusím drbat se zbytečným papírováním. Myslím, že když si OSA může dovolit celostátní najímání brigádníků dohlížejících na porušování/neporušování „vydobytých“ a nezadatelných práv OSY, tak by pro ně něco takového měla být naprostá brnkačka.

OSA – skvělý vyjednavač, mizerný spoluobčan
==================================
Na celý status quo se dá nahlížet ze dvou úhlů. Z pozice toho, jaká práva zajistila OSA svým členům, můžeme mluvit o organizaci dosahující velkých úspěchů. Efektivní a výborná organizace. Skvělý vyjednavač, který si dokáže vydupat i to, co jde proti rozumu. Ale pak je tu také pohled druhý. Ten pro OSU nevychází nijak pozitivně. OSA se zachovala a chová jako neskutečný hulvát. Hulvát, který absolutně kašle na práva druhých, pere se bezhlavě jen o ta svá a neskutečně hulvátsky si vydupává věci od druhých. Ve výsledku je pak pro ni každý v okolí – nejen potenciální – zloděj. OSA je prostě mizerný spoluobčan.

Stručná poznámka závěrem
====================
Tímto článkem se vůbec nestavím na stranu těch, kteří mizerný status quo zajištěný svazem berou jako důvod, proč si nikdy nekoupit originální nosič. Jsou to dva zcela odlišné problémy. Minimálně pro mě.

Fotografie použitá v tomto článku je od Tomáše Škody. Tome, díky za ni – další fotky z koncertu.

Japonští post-rockeři Mono opět rozdrtí české posluchače

Mono

Japonští post-rockoví Mono i letos dorazí do Prahy! Když tato zpráva v první polovině září poprvé zazněla z tábora Silver Rocket, nejeden fanoušek alternativně laděné rockové muziky si minimálně učůrkl radostí. Kdo je zažil minulý rok v rámci alespoň jednoho z jejich dvou pražských vystoupení (letní koncert na strahovské Sedmičce nebo podzimní koncert v Akropoli), okamžitě si datum jejich letošního koncertu poznačil do notýsku. Kdo si ho nepoznačil, značí si ho teď. A kdo zapomene a nepřijde, bude s největší pravděpodobností hodně litovat a pozdě Bycha honit. V „osvícených kruzích“ se toulá šeptanda, že si tentokrát dají tito agilní Japončíci delší tvůrčí (nebo jen koncertní?) pauzu.

27. listopadu 2007 – tedy „do roka a do dne“ od jejich posledního koncertu v pražské Akropoli – se opět tito japonští kytaro-hlukoví mágové vrací na stejné místo činu. Pokud by jejich vystoupení i tentokrát bylo stejné jako v předchozím roce, stojí za to zažít tuto „post-rockovou mši“ znovu. Poklidné začátky jako zklidňující modlitby, které se následně mění v transcendentní katarze. Kytary spolu s bicími vytváří smršť, která zabije nejednoho malověrného. Nevěříte?

Mono

Stručně o těchto kultovních japonských post-rockerech
========================================
Vznik skupiny se datuje někdy na přelom roku 1999 a 2000, kdy zakládající člen kapely, kytarista **Takaakira „Taka“ Goto**, dal dohromady své první demosnímky a začal shánět další do party. Poté, co se k Takovi přidal kytarista **Yoda**, dali se do kupy se zbývajícími členy současné sestavy – křehkou baskytaristkou **Tamaki** a bubeníkem **Yasunori Takadou**. Jako čtyři pak již na malém labelu Forty-4 vydali své první (4-skladbové) EP ***Hey, You***. Netrvalo to dlouho a v roce 2001 vyrukovali na svět se svým debutovým albem ***Under The Pipal Tree*** (Tzadik Records).

V roce 2003 vydali pod již kultovním labelem Temporary Residence album ***One Step More And You Die***, které bylo kritikou ohodnoceno jako více vyzrálé a vyspělé oproti prvotině. Společně s dalšími hudebníky se v roce 2004 pustili do zremixování tohoto druhého alba – ***New York Soundtracks***. Na něm experimentovali společně s takovými hudebníky jako **DJ Olive**, **Jackie-O Motherfucker** nebo **Lorenem Connorsem**.

5. října 2004 vyšlo také jejich 3. plnohodnotné album – ***Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined***. Svou agilitu potvrdili znovu v roce 2005 vydáním splitu s americkými **Pelican** a vydáním alba Palmless Prayer/Mass Murder Refrain, které nahráli společně s japonským hudebním mágem/magorem (nehodící se škrtněte) World’s End Girlfriend.

24. června 2006 vydávají své 4. dlouhohrající album – ***You Are There***. Kritikou i posluchači hodně pozitivně přijato a vychvalováno. Na tomto albu je již jejich styl dotažen k dokonalosti a „emocionálně zabíjí“ nejednoho posluchače. Ve stejném roce se pak objevuje ještě jeden materiál – EP ***Memorie Dal futuro***.

V letošním roce na sebe upozornili hned třikrát. Nejprve 20. dubna 2007 vydali EP ***The Phoenix Tree***, kterým uzavírají (na předchozích albech rozvíjené) téma Hirošimského neštěstí. V polovině roku pak oznámili vydání „alba“ ***Gone***, na kterém zkompletovali všechny dosud vydané EP – od EP ***Hey, You***, až po EP ***The Phoenix Tree***. Ve stejné době také oznamují vydání svého prvního DVD ***The Sky Remains the Same as Ever***, na němž shrnují své úspěšné turné po Evropě, Asii i Americe. Toto DVD o 100 minutách má na svědomí jejich kámoš a fotograf Teppei. Trailer najdete zde.

Mono

Nejdříve tě uspíme, pak ti ustřelíme hlavu
==============================
Když Ondra Lasák ve své recenzi ***You Are There*** popsal hudbu Mono jako: „… nejdřív tě uspím a potom ti odpálím hlavu“, trefil se přímo do černého. Neexistuje snad trefnější definice základního modelu post-rockové hudby a toho, co může běžný smrtelník čekat od **Mono**. Hudba, jejíž první polovinu s klidem pustíte zestárlým praprarodičům, a u druhé poloviny si k životu pomáháte zvýšenými dávkami kyslíku, opravdu není pro každého. Stejně tak **Mono** není kapelou pro nedočkavce. Koho neodradí už samotná stopáž, musí být připraven na to, že než dojde „na krájení chleba“, budou se ještě dlouho brousit nože. Ale znáte to, čekání se vyplatí. Nabroušenými noži to pak do vás **Mono** řežou hlava nehlava. A sami uvidíte, že se vám to bude líbit.

Poznámka: Vyšlo také na Post-Rock.cz.